Britský list Guardian komentuje třísté výročí vydání světoznámého románu anglického spisovatele Daniela Defoa. Rozsáhlé dílo s názvem Život a zvláštní podivná dobrodružství Robinsona Crusoea, námořníka z Yorku poprvé vyšlo v Anglii 25. dubna 1719. A od té doby inspirovalo bezpočet dalších knih, filmů i her.
Potíž je v tom, že z dnešního pohledu by ztroskotaný obchodník s otroky neměl být ani hrdinou, ani vzorem, podotýká Guardian. Stačí si všimnout souvislostí. Dva měsíce před vydáním knihy, kterou ostatně tehdy nikdo za „román“ nepovažoval, začal Defoe propagovat kolonizaci ústí řeky Orinoko v dnešní Venezuele. A jeho dílo je situováno rovněž do blízkosti Jižní Ameriky.
Ve srovnání s místem spisovatelova byznysplánu má Robinsonův ostrov snad jen přívětivější klima. Kniha tedy fungovala jako návod i prospekt pro investory. Jediné, čeho se jí nedostávalo, byly tehdy ještě neexistující fotografie bílých pláží s azurovým mořem a palmami, dodávají ironicky britské noviny.
Akcie za tím účelem založené otrokářské společnosti se ale v roce 1720 dramaticky propadly, a mnozí investoři zkrachovali. Zato spisovateli se s románem dařilo lépe, když se do konce léta 1719 dočkal tří dotisků.
Ještě v témže roce Defoe stihl napsat pokračování s názvem Další dobrodružství Robinsona Crusoea. V tom se ze statečného a vynalézavého trosečníka stává spíše moralizující obchodník – s otroky, jak jinak. O rok později pak vyšel třetí díl, Vážná přemýšlení o Robinsonovi Crusoeovi.
Do konce 19. století se román dočkal stovek vydání. Co do počtu překladů ostatně následuje hned za biblí. Guardian cituje spisovatelku Virginii Woolfovou, podle níž kniha časem připomínala anonymní dílo celé národní kultury, spíše než spis jednotlivce. Časem se dočkal Robinson mnoha nových interpretací, zejména z hlediska nových názorů na kolonialismus a rasismus.
Od smrti Pocahontas uplynulo 400 let. Mýty o této mladé indiánce ale dodnes formují představu Západu o původních národech. O životě historické Pocahontas a o romantizované legendě, která provází její jméno, se rozepisují server televize Al-Džazíra a americký magazín Atlantic.
Tažení proti pomníkům a sochám přeskočilo ze Spojených států do Austrálie a zasáhlo kapitána Jamese Cooka. Nejen v USA, ale i v Austrálii jsou z ničeho nic sochy dávných hrdinů ohroženy, píše britský deník The Times.
V dalším pokračování se Robinson stal obchodníkem s otroky i plantážníkem v Brazílii. Cestou do Portugalska zažil poslední dobrodružství s domorodým sluhou Pátkem, když společnými silami odráželi v Pyrenejích útok smečky hladových vlků. Hlavní věhlas ale patřil prvnímu dílu. Ten je dodnes považovaný za učebnici samostatnosti, soběstačnosti, uvážlivého spravování přírodních zdrojů i důvěry v prozřetelnost.
Guardianu ale vadí, že v britské kultuře nepřevládl akcent na manuální zručnost a schopnost uhájit si život vlastníma rukama. Šlo prý spíše o to, udržet třídní rozvrstvení společnosti a rozšířit panství anglosaské rasy. Robinson se tak na svém ostrově chová jako malý monarcha. Na konci vyprávění je skutečně bohatý a mocný, ale kvůli obchodu s lidmi. Britský deník proto označuje dílo za „koloniální pohádku“.
Kniha se nicméně stala prvním anglickým románem a symbolem sílícího impéria. Do kufrů si ji dlouhá léta balili obchodníci, misionáři i generálové. Ve své době přitom Robinson zcela přejal dobovou představu, že na otroctví není nic zlého a dokonce nijak neodporuje křesťanství. Také ženy jsou jen od toho, aby sloužily mužům, a všichni lidé s tmavou pletí jsou divoši.
Co se literárního stylu týče, kniha je podle Guardianu nudná, děj není nijak zvlášť dramatický a styl je suchopárný. Dokonce i upřímní obdivovatelé Daniela Defoa ho jen s obtížemi hájili jako autora. Spisovatel E. M. Foster ironicky poznamenal, že román postrádá jiskru i vynalézavost a celkově připomíná spíše skautskou příručku.
Americký magazín National Geographic oficiálně uznal svoji rasistickou minulost. V nejnovějším vydání se jeho šéfredaktorka Susan Goldbergová rozepisuje o tom, že po značnou dobu své 129leté existence časopis nahlížel na svět „koloniálním, rasistickým pohledem“.
V pohledu britských novin je ale z dnešního pohledu pochybné hlavně to, jak Robinson neproblematicky zdůrazňuje nadřazenost bílého muže. Crusoe je dvojrozměrná, plochá postava, do níž si každý čtenář může podle libosti promítat, co se mu zlíbí. Defoe svého hrdinu zdětinštěl – tím, že mu upřel jakýkoli sexuální rozměr či pochybnosti o sobě samém. V důsledku toho román infantilizuje i své čtenáře.
Robinson Crusoe tak zachránil sám sebe, ale jiné zachránit nedokáže. Pokud někdo strávil osmadvacet let na pustém ostrově, aby pak nadále obchodoval s otroky a pohrdal ženami, nemůže být vzorem pro žádnou společnost. Je čas nechat ho jít, uzavírá britský Guardian.
Václav Žmolík, moderátor
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
