Diktátoři: Franco a Salazar. Diktatura generála není totéž, co diktatura profesora

Téměř 40 let vládli oba svým zemím. Franco i Salazar stáli v čele režimů, které nepřipouštěly opozici, omezovaly svobodu slova, opíraly se o často vypjatý katolicismus a na to všechno dohlížely jejich tajné policie.

Jenže zatímco v případě Franca se slovo „fašistický“ používá celkem běžně, Salazarův případ je odlišný. Někdy je možné o něm číst jako o „osvíceném“ diktátorovi.

Fašista, nebo obránce víry?

Během Francovy vlády nad Španělskem (1936 – 1975) zemřely násilnou smrtí tisíce lidí a s jeho dědictvím se země dodnes vyrovnává. K moci se dostal během občanské války, která si vyžádala nejméně 325 tisíc, ale podle některých odhadů až půl milionu životů. Utrpení Španělů ale s koncem bojů neskončilo, do roku 1945 zemřelo dalších asi 30 tisíc odpůrců pravicové diktatury.

Francisco Franco|foto:Fotobanka Profimedia

Po druhé světové válce se Španělsko dostalo do ekonomické i politické izolace, ovšem jen nakrátko. V logice studené války Západu vyhovoval Francův antikomunistický postoj, a tak s ním od počátku 50. let začal navazovat kontakty. USA výměnou za přístup na Pyrenejský poloostrov poskytly ekonomickou pomoc. V roce 1955 zavlála španělská vlajka i před sídlem OSN.

Opozici i mezinárodní tlak na demokratizaci země stárnoucí diktátor částečně uklidnil, když v červenci 1969 oficiálně prohlásil Juana Carlose následníkem trůnu. Podle politologů však i do budoucna počítal spíše s formálními pravomocemi krále. Když ráno 20. listopadu 1975 oznámil španělský premiér v televizi, že Franco zemřel, část národa propukla v nespoutanou radost, druhá část truchlila.

„Nebyl to fašista, ale obránce katolické víry proti komunistům," tvrdí jeho příznivci, zatímco odpůrci poukazují na statisíce mrtvých. V posledních letech ale výrazně nabývá na síle hlas druhého tábora.

Největší Portugalec

Profesor práv António de Oliveira Salazar se do čela portugalské vlády poprvé postavil jako ministr financí v červenci 1932, už v březnu 1933 prosadil ústavu, jež mu zajišťovala diktátorské pravomoci.

Čtěte také

Rozporuplný portugalský diktátor Salazar

Bigotní katolík a starý mládenec, jehož asketický život připomínal život mnicha, po nástupu k moci vyhlásil budování „nového státu“, v němž sice i dělníci měli zajištěna jistá sociální práva, ale zemi vládly cenzura a tajná policie a byly zakázány politické strany i odbory.

Salazarův Estado Novo, nový stát, vytvářel hierarchickou společnost, v níž byla ekonomika v rukou několika desítek oligarchických rodin využívajících zisky z kolonií. Salazar také seškrtal výdaje na školství a až do začátku 60. let minulého mnoho Portugalců neumělo číst a psát. Ženám sice dal volební právo, podmínil je ale středoškolským vzděláním.

Salazar se udržel u moci až do roku 1968, kdy musel ze zdravotních důvodů úřad opustit. Jeho linii držel i následující premiér Marcello Caetano, jehož svrhla až v dubnu 1974 takzvaná karafiátová revoluce.

Ačkoli se Salazar stal symbolem téměř čtyř desítek let diktatury, jež izolovala zemi od ostatního světa a věznila bez soudu a mučila oponenty, v roce 2007 ho diváci show portugalské televize zvolili největším Portugalcem všech dob.