Geislerová o dokumentu Dvě deci tuše: I zesnulý táta vás může vést. Chtěla jsem ukázat jeho křehkost

Natáčení a zaznamenávání provázelo Geislerovou odmalička. „Naše máma Věra Geislerová je výtvarná umělkyně, ale zároveň jedna z prvních videoartistek. Měli jsme kameru velice brzy, třeba od mých osmi nebo devíti let. Já jsem pořád točila rodinné oslavy nebo sebe, nějaké klipy, strašné blbůstky,“ vzpomíná. „A některé záběry z těch domácích videí se pak dostaly do dokumentu.“

Film Dvě deci tuše měl zvláštní uvedení na Mezinárodním filmovém festivalu Karlovy Vary. Před tímto uvedením byla Geislerová nervózní, jde totiž o nejdelší formát, který kdy natočila, a k filmové tvorbě má velký respekt.

„Ten dokument je sice o tátovi, ale hlavní hrdinkou je naše máma. Věřím, že ten potlesk ve Varech byl věnovaný i jí,“ zdůrazňuje.

První verzi Dvou decí tuše měla Geislerová už tři roky po smrti svého otce v roce 2009. „Geneze byla taková, že bychom chtěli udělat nějakou výstavu, kde bychom si všichni – tátovi kamarádi, kolegové a rodina – na něj zavzpomínali. Mně se tvořila nejdřív výstava, pak k tomu přibyly fotografie, knížka, ale vždycky z toho sešlo,“ vysvětluje a dodává:

„Myslím si, že to tomu pomohlo. Člověk je pak zralý k tomu, aby to uchopil tak, jak by to mělo dopadnout.“

Geniální i rozpolcený

Výstava a kniha by o Petru Geislerovi podle jeho dcery, herečky a umělkyně, neukázaly, jaký doopravdy byl. Chtěla proto, aby dokument ukázal i to, co jeho kaligrafie sama o sobě divákovi neřekne.

Čtěte také

Táta byl kaligrafický pankáč, říká Ester Geislerová. Biografický snímek Dvě deci tuše má premiéru ve Varech

„Šlo mi právě o to, aby divák viděl, že i inspirativní, geniální osobnosti jsou rozpolcené, mají své křehkosti a jsou citlivé. To je přesně ta věc, kterou jsem si přála, aby si lidé odnesli – že za jmény a slovy jsou komplexní osobnosti a duše,“ vysvětluje Geislerová a poukazuje tím na otcův alkoholismus.

Náročné pro ni bylo procházet otcovy lékařské zprávy i stará domácí videa. Uvědomila si při tom, jak moc jí otec v dětství chyběl: „Sledovat to a uvědomit si, že to nebyl jenom nějaký můj pocit nebo stýskání, které jsem si pak řešila na svých terapiích, to bylo chvílemi docela těžké. Ten člověk mi byl tak blízký, ale spoustu věcí jsem o něm vlastně nevěděla.“

Petr Geisler s rodinou (manželka Věra a dcery Aňa a Lela)|foto:Foto z archivu rodiny Geislerových

Se sestrami doufaly, že se z problémů dostane, jako se mu to dařilo už dřív. „Mně to spíš bylo líto. Chodila jsem za ním do nemocnice, ale my jsme všichni věřili, že to nějak dá, protože on se vždycky ze všeho nějak dostal. Zemřel strašně mladý, tři dny před svými šedesátinami. Nikdo jsme s tím nepočítali,“ vzpomíná.

Díky práci na dokumentu si podle svých slov postupně vybavila spoustu krásných vzpomínek na otce, které ve filmu samotném nemají místo.

„Já občas říkám, že ten film je jako ledovec – vidíme jenom tu špičku. Celá ta práce na něm a celý ten proces byl strašně krásný, důležitý a nějakým způsobem formativní. I zemřelý otec vás totiž může dál vést nebo nějak dovychovat. Myslím si, že jsem si doplnila něco, co mi chybělo,“ dodává Geislerová.

Jak se mu podařilo naučit se japonsky tak dobře, že neměl žádný přízvuk? Jaká traumata si Petr Geisler nesl z dětství? A neměla při Ester Geislerová natáčení obavy, co najde ve složkách Státní bezpečnosti, se kterou její otec za minulého režimu spolupracoval? Poslechněte si celý rozhovor.