Galerie v Edinburghu představuje málo známé americké impresionisty

Mary Cassatt (1844–1926), Autoportrét, kol. 1878

Americká malířka Mary Cassattová nechtěla být označována za impresionistku, protože se představovala jako nezávislá umělkyně. Tato charakteristika svědčí výmluvně nejen o její povaze, ale i o tak zvaném americkém impresionismu jako takovém.

Americká malířka Mary Cassattová nechtěla být označována za impresionistku, protože se představovala jako nezávislá umělkyně. Tato charakteristika svědčí výmluvně nejen o její povaze, ale i o tak zvaném americkém impresionismu jako takovém.

Tento výtvarný směr nechtěl být v Novém světě nikdy pouhou odnoží mnohem známějšího francouzského rodiče. V tomto žánru, který často uniká pozornosti, najdeme podle recenzenta britských Financial Times i první názvuky feminismu.

Vynikající výstava v Edinburghu naštěstí neignoruje, ale ani nezdůrazňuje to, čemu se dnes říká boj za práva žen. Mary Casattová se narodila v Pensylvánii roku 1844 a do Paříže dorazila o 22 let později v době, kdy na Ecole des Beaux Arts ještě nesměly studovat ženy. Uznávaný hlasatel modernity, básník a kritik Charles Baudelaire ještě připomínal ženám, že mají povinnost působit magicky a nadpozemsky, aby živily mužskou představivost.

Marry Cassatová vytvořila v Paříži obrazy, v nichž se zračí protikladná povaha uplatnění žen ve společnosti. Na jedné straně vycházela vstříc jejímu očekávání, že žena se má jako malířka věnovat hlavně zobrazování žen a dětí. V její tvorbě však najdeme robustní postavy vzdálené křehkým stereotypům, které se vyskytují na mnoha obrazech impresionistů.

Čtěte také

Její matky a batolata na obrazech Děti hrající si na pláži z roku 1884, Sedící žena s dítětem v náručí z roku 1890, i Jenny a její ospalé dětí z let 1891 a 1892 zaujmou diváka baculatou, ale současně zářivou pevností, která je zcela odlišuje od efemérních postav na plátnech malířčiných vrstevníků Berthy Morisotové a Edgara Degase.

Mary Cassattová byla jedna z mála Američanek, která mistrovsky zvládla přerušované tahy štětce, jiskřivou barevnost a zálibu v prchavých, zdánlivě nepřipravených okamžicích, které byly obchodní značkou francouzského impresionismu.

Mary Cassatt (1844–1926), Čaj o páté, kol. 1880

Krásný příklad je portrét Dívky u okna z let 1883 a 1884. Krátké a rychlé tahy štětce tvoří mřížku kropenatých levandulových a fialkových modří, které vážou dívčiny bílé šaty ke střechám za jejím balkónem. Děvče se zasněně dívá někam mimo rám, jakoby si neuvědomovalo, že ho někdo maluje.

Mary Cassattová, která strávila v Paříži zbytek života, byla jediná ze svých krajanů, kdo se dostal do jádra skupiny impresionistů. Pro většinu amerických malířů měla návštěva francouzského hlavního města podobu poutě do zaslíbené země. William Merritt Chase kdysi prohlásil, že by se raději vypravil do Evropy než do nebe.

Když se po americké občanské válce uvolnilo cestování na starý kontinent, vrhla se tam celá kohorta amerických malířů. Většina z nich pocházela z východního pobřeží Spojených států, kde svobodomyslná kultura živila zvědavost na revoluční odvrat od realismu v podání malířů na druhé straně Atlantiku.

Čtěte také

Jedním z mála umělců, kterým se Evropa stala opravdovým domovem, byl John Singer Sargent, který se narodil americkým rodičům v Itálii. Jeho tvorba se ubírá po střední cestě mezi nezáživným salónním malířstvím a impresionistickou avantgardou.

Na výstavě ve Skotské národní galerii je Chlapec na pláži, Bretaňská dívka s košem a Pařížská žebračka. Hedvábné nesmíšené barvy vypůjčené od impresionistů změkčují pevné tahy těl zřetelnou smyslností.

 [show]John Singer Sargent (1856–1925), Autoportrét, 1906

Hotovým magnetem poutníků z Nového světa včetně Mary Cassattové a Johna Sargenta byla francouzská obec Giverny v Horní Normandii, kde se v poslední třetině svého života usídlil otec impresionismus Claude Monet.

Otázka zní, zda jim jeho blízkost prospěla. Se svými čtyřmi obrazy na výstavě v Edinburghu se Monet vedle svých amerických obdivovatelů jeví jako kolos.

Jenom malíř, který byl podle svých slov posedlý potřebou zachytit, co prožil, mohl zvládnout protiklad pomíjivé chvíle a věčnosti, který je příznačný pro krajinu za rozbřesku. Do doby, než ji začal malovat, strávil Monet řadu let úsilím najít způsob, jak se zároveň dívat a malovat pod širým nebem.

Na sérii známé jako Stohy sena pracoval tak pomalu, že nad tím občas skoro zlomil hůl. Více než kdy jindy přitom reptal, že ho dokáží znechutit věci, které jdou rychle a snadno.

Čtěte také

Je velmi nepravděpodobné, že Monet ocenil, když americký malíř John Leslie Breck namaloval cyklus dvanácti stohů sena během jediného podzimního dne. Výsledek je patrný i na výstavě v Edinburghu, kde neživé barvy počínajíc kalným zlatem úsvitu a končíc matným karamelem západu slunce, ale i statické tvary prozrazují, že malování jako na běžícím pásu je skoro výsměchem meditativního zjevení francouzského malíře. Efektivní americký umělec byl nakonec z Giverny pod průhlednou záminkou vykázán.

V 80. letech 19. století se už většina amerických malířů vrátila domů, kde se střídavými úspěchy aplikovali nové techniky na krajiny své rodné země. Nedotčené trávníky a upravené květinové záhony, jak je zachytil William Merrit Chase a Childe Hassam, měly daleko k nepoddajnému chvění, kterým nás dodnes tak vzrušuje francouzský impresionismus.

Frank Weston Benson (1862–1951), Autoportrét

Ale když se Childe Hassam pustil do vlčích máků na pobřeží New Hampshiru, vyčaroval jejich houževnatou krásu přívalem chladných červení, bělob a zelení, s nimiž ladí moře a nebe plné pruhů neohrožené chladné modři.

Tento široký obzor plný nadějí byl výmluvným pozadím amerického snu. Na východním pobřeží Spojených států byly jeho průkopnicemi mladé ženy, které stejně jako hrdinky spisovatele Henryho Jamese, vpadly do nového století s přesvědčením, že mají právo zvolit si vlastní osud.

Mezi nejlepší obrazy na výstavě ve Skotské národní galerii patří Eleanor z roku 1901 a Sluneční světlo z roku 1909. Frank Benson namaloval v prvním případě malé děvče a ve druhém mladou ženu.

Čtěte také

Obě se dívají na oceán s rukou položenou k čelu jako kapitánky lodí. Pocit svobody a sebedůvěry vyjadřuje oslnivý kontrast ostře modrého moře, zamlžené zlatozelené trávy a třpytivé arktické běloby květin, mraků, vln a vzdutých šatů.

Dnes už nám samozřejmě připadá taková upřímná věrnost realitě staromódní ve srovnání se změtí tvarů a barev, kterou musely podstoupit modelky Pabla Picassa a Henriho Matisse. Když se však na věc podíváme z hlediska ženy, a nikoli z hlediska malíře, pak musíme uznat, že jako pravá avantgarda se jeví Američané a Američanky.

Výstava amerického impresionismu je ve Skotské národní galerii moderního umění v Edinburghu otevřena do 19. října.

Zpracováno ze zahraničního tisku.