Francouzské řeči o revoluci, čínská hesla a ruský smysl pro umění

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy www.ft.com

Na obálkách francouzských médií nalezneme vzpomínky na dávnou revoluci a velkou hospodářskou krizi. Jízlivý anglický komentátor připomíná, že Francie má před sebou spíše praktické změny, které si veřejnost nenechá líbit. V Číně se už dávno vládne pomocí hesel a západní člověk, který se blíže seznámí s Rusy, žasne nad jejich láskou k umění.


Francie by měla zanechat řečí o revoluci

Je Francie na pokraji revoluce? Hrozí prezidentovi Francoisi Hollandovi, že bude přivlečen pod gilotinu? Takové otázky znějí podle londýnských Financial Times hloupě a hloupé opravdu jsou, a přesto se nyní ve Francii běžně mluví o revoluci. Na obálce týdeníku Le Point, je otázka „Jsme v roce 1789?” s obrázkem pana Hollanda v oděvu nešťastného Ludvíka XVI., kterého popravili revolucionáři.

Dominique Moïsi, který přednáší na Harvardu a Londýnské univerzitě tvrdí, že francouzský prezident je stále více moderní obdobou Ludvíka XVI. a že Francii postihla krize režimu. Anglický komentátor žádnou revoluci ve vzduchu necítí, i když připouští, že je to možná tím, že v Paříži bylo minulý týden krásné počasí. Zajímala ho spíše otázka, proč je nálada veřejnosti a intelektuálů ve Francii tak chmurná.

Je pravda, že situace není skvělá. Nezaměstnanost je vysoká a státní dluh roste. Ministr rozpočtu Jérôme Cahuzac musel odstoupit, když se ukázalo, že má tajný bankovní účet ve Švýcarsku. Francois Hollande není v prezidentském úřadě ani rok a jeho počínání schvaluje jen 26 procent občanů.

Ve srovnání s většinou sousedů není situace Francie tak špatná. Schodek státního rozpočtu může dosáhnout 3,7 procent hrubého domácího produktu, ale britský deficit činí 7,4 procenta. Francouzský státní dluh přesáhl 90 procent HDP, ale v Itálii překročil 125 procent. Nezaměstnanost přesáhla deset a půl procenta, ale ve Španělsku se vyhoupla nad 26 procent.

Na rozdíl od Španělska a Itálie si Francie na trhu stále půjčuje za nejnižší úroky. Její ekonomika je pořád pátá největší na světě. Francois Holland je neoblíbený, ale Francie má prezidenta. Italské politické strany po marných pokusech zvolit novou hlavu státu požádaly Giorgia Napolitana, aby sloužil ještě jedno období. Až skončí, bude mu 94 let.

Za odporem Francoisi Hollandovi jsou asi zklamané naděje. Před volbami vystupoval jako muž, který odmítá šetření a zdaní bohaté lidi. Vláda bude přesto dál škrtat výdaje a snaha o nejvyšší 75procentní daň se změnila ve frašku, když neuspěla před soudy. Korunu tomu nasadil skandál, o který se postarala filmová hvězda Gérard Depardieu. Aféra ministra Cahuzaca byla katastrofální zprávou o pokrytectví na nejvyšších místech. Veřejnost demoralizují zvěsti o úbytku pracovních míst. Průzkumy ukazují, že jediným a největším zdrojem nespokojenosti s prezidentem je vysoká nezaměstnanost.

François Hollande

Pan Hollande kandidoval jako normální člověk na rozdíl od okázalého prezidentování Nicolase Sarkozyho. Chovat se normálně a chovat se neprezidentsky však není jedno a totéž. Chirakova majestátnost, Miterrandova lstivost ani Sarkozyho hyperaktivita nebyla někdy na škodu.

Hněv na francouzského prezidenta působí dost přehnaně. Zatím se mu sice nepovedlo obnovit pořádek ve státních financích, ale od roku 1974 žádná francouzská vláda nepředložila vyrovnaný rozpočet. Ekonomika je v nesnázích, ale je těžké zařídit růst, když velké trhy, jako je Itálie a Španělsko, jsou v hlubokém propadu. Francois Hollande asi není příliš podnětný a v poslední době vypadá, že si říká o průšvih, ale je určitě inteligentní a myslí to vážně.

Nynější nálada francouzských komentátorů je poněkud hysterická. Když Le Point přivolával rok 1789, jeho konkurent Le Nouvel Observateur, (http://tempsreel.nouvelobs.com/) se na obálce ptal: „Vracíme se do třicátých let?“ Levice i pravice podléhají nihilismu, jehož kořeny jsou hlubší než pouhé rozčarování z prezidenta.

Skutečný problém je možná v tom, že dvojitý pilíř, na němž byla po roce 1945 vybudovaná vychvalovaná „francouzská výjimka“, zakolísal. Doma se Francie chlubí sociálním modelem silného a štědrého státu a v zahraniční bylo velmocenské postavení země obnoveno v podobě francouzsko-německého motoru Evropské unie.

Evropská unie je nyní v hluboké krizi. Předstírání, že ji řídí Francie a Německo, neobstojí při pohledu na propast v hospodářské výkonnosti těchto dvou zemí. Evropská úsporná opatření byla zkoncipována v Berlíně. Další škrty ve veřejných výdajích budou následovat, takže je jisté, že francouzský sociální model dosáhl svého vrcholu.

To nemusí být špatné. Francois Hollande uznal, že stát, který spotřebuje 56 procent hrubého domácího produktu, je příliš velký, ale francouzské veřejnosti se do reforem nechce. Slova „trhy“ a „liberalismus“ jsou ještě odpornější než na sklonku finanční krize. Popularitu získává krajní levice i pravice, které v posledních prezidentských volbách shromáždily 30 procent hlasů. Přízrak politického extremismu podněcuje řeči o politických otřesech.

Komentátoři, kterým chybí přesvědčivá vize evropské budoucnosti, jsou v pokušení vracet se ke slavné a bouřlivé minulosti země. Prozaická pravda zní, že se nepíše rok 1789, ale 2013, a Francie má před sebou těžký a nijak úchvatný úkol provést ekonomickou reformu.


Čínská hesla a realita

Vůdčí elity jsou v demokraciích i v diktaturách přesvědčeny, že chytrá hesla mohou nadchnout lidi a přimět je, aby respektovali jejich moc. To neznamená, že mezi nimi nejsou podstatné rozdíly. V demokraciích jsou vládci voláni k odpovědnosti za plnění svých slibů – tisk může zjišťovat, jak se chovají, a opoziční strany chtějí ukázat, že strany, které sestavily vládu, lžou a podvádějí. Držitelé moci jsou často nuceni alespoň částečně splnit, co slíbili.

Diktátorští vládci nejsou vystaveni takovým tlakům. Cenzura tisku, pronásledování odpůrců vlády a nepřítomnost organizované opozice poskytují vladařům přepych, že mohou slíbit, co chtějí, aniž musí nést politické důsledky, když své sliby nesplní. Výsledkem je vláda výrobců hesel, která má přinést prospěch hlavně lidem, kteří je pustili do oběhu.

Dokonalým příkladem podle dopisovatele mezinárodního serveru Project Syndicate v posledních deseti letech Čína. Komunističtí propagandisté si vymysleli spoustu hesel, jako je „vláda pro lidi“, „budování harmonické společnosti“, „rozvoj společnosti na základě vědeckých poznatků“ a tak dále.

Jakmile pustí nejvyšší vedení v Pekingu taková hesla do oběhu, podřízená byrokracie je začne vykřikovat jako o závod. Obrovský propagandistický stroj komunistů se spustí na plné obrátky a zaplaví zemi bleskovou válkou plakátů a transparentů, proti níž vypadá i nejvýstřednější reklamní kampaň v New Yorku jako dětská hra.

Vládnutí pomocí hesel, ať se odehrává v Číně nebo nějaké jiné diktatuře, jen zřídka dosáhne vyhlašovaných cílů. Čínský hrubý domácí produkt v posledních letech rostl, ale většina ukazatelů sociální spravedlnosti, efektivity vlády a životní úrovně širokých vrstev se zhoršovala.

Stále zřetelnější byla makroekonomická nerovnováha, protože hospodářský růst příliš závisí na investicích a vývozu. Nerovnost lidí je stále výraznější, prudce se rozmohla korupce a klesla sociální mobilita, která byla donedávna nejpatrnější na stěhování lidí v produktivním věku z venkova do měst. Úpadek životního prostředí dosáhl krizového bodu.

Nový čínský vládce - Si Ťin-pching

Další desetiletí promarněných příležitostí má odvrátit nové vedení Číny v čele prezidentem Si Ťin-pchingem. Ten po vzoru svých předchůdců vytyčil nové heslo, které má získat podporu veřejnosti. Chytlavá fráze „velká renesance čínského národa“ je poněkud dlouhá, a tak se zanedlouho přetvořila v jednodušší „čínský sen“.

Podstata tohoto čínského snu je těžko uchopitelná. Když s ním Si Ťin-pching přišel ve chvíli, kdy byl zvolen generálním tajemníkem Komunistické strany Číny, definoval ho jednoduchými slovy schopnými vyjádřit obecně srozumitelný cíl: „Je to sen čínského lidu o dobrém životě, který sní všichni lidé na celém světě.“

Od té doby toho Si Ťin-pching o čínském snu moc neřekl a jeho mlčení způsobilo vážné potíže. Čínští propagandisté, kteří se stále bojí, že se jim nepodaří vyjádřit dostatečnou oddanost a úctu k novému náčelníkovi strany, se jeho hesla rychle zmocnili. Čínský model byl v oficiální politické terminologii vystřídán čínským snem. Ať udělá nová vláda od té chvíle cokoli, je to vždycky vychvalováno jako součást její velké snahy, aby se splnil čínský sen.

Čínští propagandisté, kteří jsou zároveň cenzory, mají zvrácenou schopnost znevážit všechno, co se tak horlivě snaží prosadit do povědomí veřejnosti. Výjimkou není ani čínský sen. Reakce veřejnosti zatím kolísají mezi rozpaky a výsměchem. Po deseti letech vlády hesel by čínští občané rádi viděli něco reálného.

Tato situace staví Si Ťin-pchinga před těžký úkol. Dostal se na vrchol moci, když si získal přátele a spojence uvnitř komunistické strany. Nyní je z něj vůdce dynamické, různorodé a stále náročnější společnosti a musí získat podporu a důvěru veřejnosti. Kdyby se mu to nepodařilo, společnost mu přestane věřit a úspěšný politik se z něj nikdy nestane.

Si Ťin-pching by měl především jasněji a působivěji vyjádřit, co je to vlastně čínský sen, protože jinak to straničtí propagandisté udělají za něj. Čínský sen může obsahovat hospodářské úspěchy a hmotný blahobyt, o kterém sní obyčejní Číňané, ale nikdy nebude úplný bez lidských práv a důstojnosti, které se těší občané civilizovaných zemí.

Si Ťin-pching a jeho kolegové by se neměli vyhýbat konkrétním činům, které jsou podmínkou důvěryhodnosti vyhlašovaných cílů. Sebehalasnější politická hesla rychle okorají, když se jejich dodavatelům nepodaří dokázat, že své sliby mysleli vážně.

Si Ťin-pching si ještě užívá líbánek s čínskou veřejnosti, ale jeho sladké časy budou pravděpodobně krátké. Jeho předchůdci měli deset let na skutečné reformy a moc toho nepořídili. Číňané už nemají náladu snášet dalších deset let vlády prázdných frází.


Ruský smysl pro umění

Marilyn Murrayová je americká pedagožka, která pomáhá lidem, kteří zažili traumata, týrání a citové strádání. Jejími kursy v Rusku a dalších zemích postsovětského Společenství nezávislých států prošlo za deset let nejméně dva tisíce lidí. Její vyprávění, které uveřejnil deník Moscow Times, stojí za pozornost:

Když jsem roku 2001 poprvé přijela do Ruska, tak jsem si myslela, že jsem, pokud jde o kulturní rozhled, lehce nad průměrem obecné populace. Obchodovala jsem s uměním a žila jsem šest let v sanfranciském zálivu, kde jsem se vesměs stýkala se vzdělanými lidmi. Byla jsem náruživá čtenářka a navštívila jsem většinu nejznámějších evropských galerií. Po roce stráveném v Rusku jsem si uvědomila, že ve srovnání s jeho občany jsem kulturně zaostalá.

Když končil můj první ruský kurs, studenti připravili pozoruhodné vystoupení. Jedna žena recitovala báseň Alexandra Puškina a jiný student citoval dlouhé pasáže ze Lva Nikolajeviče Tolstého a Fjodora Dostojevského. Ohromilo mne, že skoro všichni přítomní si říkali verše spolu s účinkujícími. Po zábavné vsuvce ukončil program chlapec, který hrál na kytaru a celý kurs současně zpíval a tančil. Učila jsem v sedmatřiceti zemích, ale nikdy jsem se nesetkala s tak spontánně tvůrčími studenty.

V mých kursech se vždycky kreslilo, ale nevyžadoval se umělecký talent. Asi 80 procent kreseb mých ruských studentů bylo velmi dobrých, což bylo daleko více než v jiných zemích. Zdálo se, že Rusové mají často výjimečná umělecká nadání pramenící z jejich kultury, která tento druh schopností velmi podporuje.

Ruská kultura má velké porozumění pro umění a klade velký důraz na to, aby se děti setkávaly s hudbou, poesií, literaturou, výtvarným uměním a dramatem. Bylo to tak už v sovětských časech a v mnoha ruských školách to pokračuje. Moje praneteř, která žije v Krasnodaru, recitovala ve druhé třídě nazpaměť celé stránky z Tolstého.

Alexandr Sergejevič Puškin

Americké školství si váží umění, ale větší důraz se klade na přírodní vědy, technické obory, matematiku a sport. Rusové je také uznávají, ale pokud se mají v americké vzdělávací soustavě omezit náklady, umění je skoro vždycky první na řadě.

Rusové jsou velcí čtenáři. Ve škole četli nejen ruskou klasiku, ale už v době Sovětského svazu sáhli s chutí po amerických románech, které nebyly na seznamu zakázaných knih. Cenzuře unikaly zejména povídky, kde bílí Američané špatně zacházeli s černochy, Indiány a chudými lidmi. Oblíbená byla Dobrodružství Toma Sawyera a Huckleberryho Finna od Marka Twaina a Poslední Mohykán Jamese Fenimora Coopera. Jakmile padla železná opona, spousta Rusů hltala knihy, které jim byly dlouho upírány.

Před lety navštívili mí ruští kolegové Arizonu a já jsem se velmi bavila, když se ptali nových amerických přátel: „Jak byste srovnali Ernesta Hemingwaye a Francise Scotta Fitzgeralda s Tolstým a Dostojevským?“ Američané se přiznali, že Tolstého ani Dostojevského nečetli. Rusy to překvapilo, protože si mysleli, že Američané měli volný přístup ke světové literatuře, a tak by její velké autory měli znát.

Když jsem poprvé jela moskevským metrem, tak jsem se dívala, co si lidé čtou. Před deseti lety četla asi polovina cestujících v jednom vagónu – dva měli nějaký časopis, čtyři noviny a čtrnáct mělo knihu v pevné vazbě. V Americe je to spíše výjimka, ale dnešní Rusové v metru připomínají stále více zbytek světa s jeho mobily, elektronickými čtečkami, počítači, a sluchátky od přehrávačů. Knihy bohužel nahradila technologie.

V Moskvě se stále vracím do své oblíbené Treťjakovské galerie a vždycky mě tam upoutají skupiny školních dětí, které pozorně poslouchají průvodce, který jim popisuje každé umělecké dílo. Vždycky mě také potěší mnoho dospívajících a mladých dospělých, kteří se tam vypravili sami od sebe. Totéž mě čeká na v koncertní síni Petra Iljiče Čajkovského.

Spousta Rusů nachází v poesii duchovní hodnoty. Jedna přítelkyně mi vyprávěla, že byli velmi chudí a matka brala často děti s sebou, když uklízela kanceláře. Při práci si recitovala Puškina a říkala jim, že slova vyčistí jejich duši stejně jako voda podlahu. Roku 2007 se v Puškinově muzeu předčítaly verše básníka, který zemřel před 170 lety. Přišla jsem o hodinu dřív, ale už tam byla jen místa k stání. Hodně přítomných si Puškina tiše recitovalo pro sebe. Nedovedu si představit, že by v Americe přišlo tolik lidí na místo, kde se čte poesie.

Několik mých ruských kolegů, kteří se zajímají o indiánskou kulturu, se mě ptalo na umění původních Američanů, protože věděli, že mezi mými přáteli je i několik indiánských umělců. Zopakovala jsem jim slova jednoho galeristy, který pracoval v rezervaci Navahů a zná i členy mnoha dalších kmenů:

„Původní Američané mají mimořádný smysl pro umění. Když dáte kterémukoli Indiánovi nebo Indiánce potřebnou výbavu a materiál, vždycky z toho vytvoří něco velmi krásného, ať je to obraz, socha, rohož, košík, šňůra korálků, keramika nebo nádherný šperk. Všichni původní Američané, které znám, mají vrozené umělecké nadání.“

Když jsem učila v republice Sacha neboli Jakutsku, tak jsem si všimla, že mnoho domorodců mi připomíná mé přátele mezi původními Američany. Mezi Aljaškou a Ruskem je jen několik desítek kilometrů a dávní lidé určitě cestovali oběma směry. Bylo by určitě zajímavé zkoumat, zda vrozený smysl pro umění, který je tak patrný u tolika Rusů, nějak souvisí s přirozeným nadáním původních Američanů.

autor: Jan Černý
Spustit audio