Francouzská revoluce, příběh Louise de Saint-Just a revoluční teror
V červenci slaví Francouzi svůj hlavní státní svátek – den Bastily. Dobytí královské věznice 14. července 1789 se považuje za začátek Velké francouzské revoluce. Ta je spojována se zrozením moderní občanské společnosti, ale také s politickými procesy, represemi a terorem ve jménu obecného blaha.
Proč se vlastně Francouzi bouřili? Na konci 18. století sužovala Francii hospodářská krize. Země stála na pokraji bankrotu, který podpořila také rozhazovačnost královny Marie Antoinetty, finanční podpora americké války za nezávislost a také několik let neúrody. Bylo proto nutné reformovat hospodářství.
Čtěte také
Ovšem reformní kroky, které by pomohly, se nelíbily šlechtě. Na některých místech se začali bouřit příslušníci tzv. třetího stavu, tedy střední třída, která trpěla vysokým zdaněním, a zároveň na ni nejvíce dopadaly následky krize.
Francouzský král Ludvík XVI. ve snaze situaci uklidnit svolal v červnu 1789 tzv. generální stavy. Tedy jednání všech tří stavů: šlechty, duchovenstva a měšťanů. Jednání se táhlo, nedařilo se najít shodu. Nakonec se třetí stav s částí nižší šlechty a chudšího duchovenstva 17. června prohlásil národním shromážděním, které si dalo za cíl vytvořit ústavu.
To půjde!
Král shromáždění sice schválil, ale pak proti němu poslal armádu. A to neměl dělat. Už tak dost rozhořčení lidé vykradli královskou zbrojnici a 14. července přepadli vězení Bastila, symbol útisku. Její dobytí nemělo kdovíjaký strategický význam. V celé vězeňské pevnosti bylo tehdy jen sedm lidí a žádný z nich nebyl vězněm politickým.
Čtěte také
Ovšem symbolický význam byl značný. Prostí obyvatelé viděli, že to půjde – Ça ira! Jak pak zpívali v písničce, která se stala symbolem prvních revolučních let. Zpívalo se v ní: „To půjde, to půjde, se šlechtou na lucerny! To půjde, to půjde, šlechta musí viset!“ (V pořadu zazní úryvek lidové revoluční písně Ah! ça ira v podání Edith Piaf, která ji natočila v roce 1954.) Vzpoury a útoky na šlechtická sídla se rozšířily po celé zemi…
Červencovým událostem přihlížel také Louis de Saint-Just, mladík z Blerancourtu na severu Francie. Šlechtic, absolvent práv na univerzitě v Remeši, který četl filozofy včetně těch osvícenských a měl za sebou pobyt v detenčním zařízení pro mladistvé, tedy jakési polepšovně.
Zamiloval se totiž do dívky, která se nezamlouvala jeho rodičům, proto doma ukradl peníze a šperky a utekl. Když byl v Paříži dopaden, souhlasila jeho matka s umístěním do detence. Tam pak napsal svůj první spisek, který byl částečně politickou kritikou panovníka, částečně erotickou literaturou.
Žaloba na girondiny
Po vypuknutí revoluce se vrátil do rodného kraje, kde se zapojil do politického života. Stal se velitelem Národní gardy v tamním kantonu a začal si dopisovat s Maxmilienem Robespierrem. Sepsal také pojednání s názvem L'Esprit de la revolution et de la constitution de France (Duch revoluce a francouzská ústava). V něm shrnul dosavadní vývoj a nastínil směr, kterým by se země měla vydat. Tehdy ještě počítal s konstituční monarchií.
Čtěte také
To se změnilo po útěku krále do Varennes. Králův krok Louise zklamal a stal se pak, tak jako mnoho jiných, republikánem. Když v roce 1792 Saint-Just dosáhl věku, ve kterém mohl uplatnit volební právo, tedy 25 let, byl zvolen do národního konventu. Zde se brzy projevil jako vynikající řečník. Poprvé na sebe strhnul pozornost, když se jako jediný odvážil říct, že král zradil revoluci, a proto může být souzen a může mu být udělen i nejvyšší trest.
Politicky Saint-Just patřil k jakobínům, levým radikálům vedeným Robespierrem. V roce 1792 mu pomohl zbavit se girondinů, kteří byli dosud vedoucí silou země, a chopit se moci. Jakobíni zavedli vládu teroru, která měla pomoci prosadit revoluční myšlenky, přivést občany ke „štěstí a ctnosti“ a zatočit se všemi, kdo měli jiný názor. Mezi takové patřili i girondinští poslanci, proti kterým sepsal Saint-Just žalobu.
Pod gilotinou
Asi dvě desítky jich pak skončily pod gilotinou. Vláda jakobínů trvala dva roky, během kterých byla krvavým způsobem potlačena royalistická povstání na venkově, pod gilotinou vedle jiných skončili i představitelé heberistů, extrémní levice, i umírněných dantonistů. Saint-Just se kromě plamenných projevů, ve kterých hájil nutnost teroru pro blaho republiky, zapsal do francouzských dějin také jako úspěšný vojenský velitel.
Čtěte také
V čele republikánských vojáků se podílel nejen na potlačování protirevolučních lidových povstání, ale také bojoval proti zahraničním nepřátelům. V důležité bitvě u Flerusu se tak podařilo porazit koaliční rakousko-nizozemskou armádu. V posledních týdnech před pádem jakobínů se začal od jakobínské hrůzovlády distancovat. Sepsal také další politický traktát Fragmens sur les institutions republicaines (Fragmenty republikánských institucí), kde nastínil základy sociálního státu.
V červenci 1794 po tzv. termidorském povstání skončil i se svým politickým souputníkem Robespierrem a dalšími jakobíny pod gilotinou.
Více si o životě této rozporuplné osobnosti i o francouzské revoluci můžete poslechnout v Historii Plus, kde o Louisi de Saint-Just hovoří Vladimír Vokál. Pořad vysíláme v repríze.
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
