Protektorátní fotbal jako oko uragánu. Nacističtí okupanti chtěli zachovat klid a zdání normality

Nejprve ovšem přišlo zásadní oslabení. Ještě v roce 1938 se z Československého svazu fotbalového „odpojili“ nejprve Němci a Maďaři a nakonec i Slováci.

V případě Němců vše začalo už v dubnu 1938, po sjezdu Sudetoněmecké strany (SdP) v Karlových Varech, kdy německý fotbalové kluby přestaly být součástí zastřešující československé organizace. Znamenalo to bojkot ligy a přihlášení se k německému sportu.

Čtěte také

Politika a sport: Nebýt Hitlera a Stalina byl by Bican slavnější než fenomenální Pelé

Němce posléze následovali Maďaři a ve druhé polovině roku 1938 vznikl i Slovenský futbalový zväz (byť stále ještě existovalo Československo), který po vzoru Henleinovců deklaroval důraz na „křesťanské“ a národnostní principy ve sportu, což znamenalo především vyloučení Židů. Zakázán byl také profesionalismus ve fotbale. To odpovídalo nacistické ideologii v tom smyslu, že sport má posilovat rasu a národ, a nikoli být zdrojem obživy.

Ztrátou těchto nečeských fotbalových klubů přišel náš fotbalový svaz asi o 30 tisíc hráčů, což představovalo celou třetinu.

Makat pro Říši a v neděli na fotbal

Ihned po 15. březnu 1939 nacistická okupační správa žádala, aby se v hraní ligy pokračovalo prakticky bez přerušení, a tím nebylo narušeno zdání politické normality. A skutečně během dvou týdnů začaly všechny zápasy probíhat podle plánu.

Důvod byl v zásadě jednoduchý. Už od začátku kladli nacisté důraz na to, aby obyvatelé protektorátu plnili pracovní úkoly zejména ve zbrojním průmyslu naplno a loajálně. A k tomu byl ventil fotbalových utkání v zásadě vhodný. Navzdory tomu, že při utkání mohly teoreticky hrozit nepokoje.

Čtěte také

Nejslavnějším rakouským fotbalistou byl Čech. Rodák z Kozlova ale zemřel za podivných okolností

Nejvážnější propukly 8. června 1939, kdy se na stadionu Sparty na Letné odehrál zápas Praha–Berlín, tedy prakticky protektorátní fotbalová reprezentace proti Němcům. V tomto památném zápase si už zahrál i Josef Bican, který na mistrovství světa 1938 ještě mužstvu chyběl.

Podle Zdeňka Zikmunda se při zápase odehrávaly poměrně dramatické scény protiněmeckých protestů v publiku. Po výhře Čechů 2:0 došlo i na strkanice českých fanoušků s vojáky Wehrmachtu z řad publika, což pak vyústilo až do regulérní rvačky ve Vaňhově restauraci ve Stromovce.

Cukr, bič a tragické osudy fotbalistů

Tehdejší státní tajemník Karel H. Frank sice poté na dva týdny zarazil veškeré sportovní akce na území protektorátu, ale k dlouhodobějším a vážnějším zásahům proti českému fotbalu nedošlo.

Protektorátní reprezentace dokonce dostala ještě během roku 1939 možnost třikrát sehrát mezistátní utkání, což bylo později už nemožné. Šlo o zápasy s Jugoslávií, Ostmarkou (bývalé Rakousko) a v listopadu 1939 dokonce mezistátní zápas s Německem ve Vratislavi.

Čtěte také

Československý fotbal za Protektorátu? Nové týmy a populární zápasy Čechy Morava

Na rozdíl třeba od Sokola byl odboj ve fotbale spíš individuální záležitostí, byť projevy nespokojenosti či dvojsmyslná skandování na adresu fotbalistů se jmény Beneš nebo Svoboda se čas od času objevily. 

V kontrastu třeba s likvidací českých vysokých škol a všeobecného škrcení české kultury se tak nacistická benevolence vůči fotbalu jevila až zarážející. Což neznamená, že by osudy jednotlivých fotbalových funkcionářů nebo hráčů nebyly často tragické.

Historik Zdeněk Zikmund uvádí příklad pěti předválečných hráčů brněnských Židenic různé národnosti – dva Němci, Čech, Slovák a Chorvat. Ani jeden z nich se po válce nevrátil, padli na různých bojištích nebo byli popraveni za odbojovou činnost (včetně jednoho Němce).

Jména těchto můžu i mnoho dalších zajímavostí se dozvíte ve druhém díle cyklu o fotbalu, politice a válečných událostech.