Foodblog jako spojení jídla a migrace. Ovlivní vnímání cizinců?
Proč máme rádi syrská jídla a brojíme proti uprchlíkům z této země? Asijská kuchyň se u nás stala skoro domácí, na rozdíl od Asiatů, kteří ji připravují.
Přísloví, že láska prochází žaludkem, asi není pravdivé. Nebo neumíme vycházet s migrační tématikou a problematikou. Neumíme vysvětlit jednoduchý fakt, že stejně tak, jak jedni potěší náš žaludek, mnozí jiní migranti přináší jiné užitečné dobroty v hospodářství a společnosti.
Když to nedokážeme, horko těžko zvládneme vyvážený vztah ke komplexnímu problému nelegální migrace nebo kriminality. Otázek vážných a spojených s migrací je přespříliš. Novinka, která spojuje černobílý vztah k jídlu a migraci, se jmenuje Foodblog.
Nedávno se na mediálním migračním nebi, na kterém svítí málo hvězdiček, objevil nový prostor pojmenovaný jako Foodblog. SIMI, to jest Sdružení pro integraci a migraci, připravilo blog, který se zaměřuje na netradiční recepty z různých zemí světa a představuje kulinářské speciality, ale i příběhy cizinců, z jejichž země pokrmy pochází. Jenže co je prioritou blogu? Recepty nebo příběhy?
Foodblog láká na recepty i příběhy cizinců
To je otázka na Kateřinu Dederovou a Evu Čechovou Valentovou ze SIMI.
„Obojí má svoje opodstatnění. Foodblog by měl lákat na recepty. Teď je vaření dosti trendy záležitost. Druhá věc je příběh, má být rozšířením obzoru. Za jídlem je ještě něco jiného. Kus kultury, nebo kus země, člověk si dokáže za tím představit něco jiného, aby to mělo další rozměr.“
A jak přišly na to, že i příběh může být poutavý? Kateřina Dederová vysvětluje, že příběhy mají Čechům ukázat, z jakých podmínek lidé do ČR přicházejí. „V současné době vnímám jako poměrně aktuální to, aby si Češi uvědomili, v jaké krásné společnosti tady žijí. Stěžovat si na drobnosti v porovnání se silnějšími příběhy je poněkud nemístné“.
Eva Čechová Valentová zažívala při cestách do uprchlických táborů silné emoce. „Mísily se tam pocity, jako tíseň, strach, beznaděj. Nevěděli, co se s nimi bude dít. To vaření, to jsou momenty, kdy si člověk užívá té chvíle a v uprchlických táborech bylo největším potěšením, zejména pro ženy, když mohly pohostit i nás. Někdy to vypadalo až honosně, a přitom nám bylo jasné, za jakých skromných podmínek jídla vznikala.“
Výjimečný, exotický nebo kriminální případ. To byly a jsou běžná kritéria pro medializaci migrantů. Ovlivní nový blog vnímání cizinců? Vyostří a přiblíží k pravdě jejich mediální obraz?
„Přijela jsem za manželem, on byl malířem. Začal pracovat a prodávat obrázky. Nechtěl být sám, tak jsem přijela já a potom děti.“ popisuje vstup na české území Manana Toidze, inženýrka chemie a gruzínská podnikatelka v oblasti gastronomie. Psal se rok 2003.
„Byla jsem v InBáze a chtěli jsme udělat catering. Vařili jsme spolu a začali na tom pracovat. Já byla šéfkuchařka, pracovali tam Ukrajinci, lidé z Čečenska, z Afghánistánu, kteří dělali svoje jídlo. A stali jsme se populární. Potom jsme si s kamarádkami otevřely polévkárnu.“
Socialistické fronty na banány byly pravdivé
A jak vnímá českou mentalitu? „Češi jsou trochu studení lidi, ne moc otevření, nemají hodně kamarádů. Tady je málo sluníčko a málo emocí. A když člověk nemá emoce, ani nevěří lidem. Je tady též hodně ateistů.“
A tomu paní Mančo říká integrace. Vařit lidem s láskou. „S láskou vařit, s láskou komunikovat. Naše jídlo potřebuje hodně času a hodně ingrediencí. Když dáváme na stůl, dáváme dvacet, třicet různých jídel, všechno dáváme na stůl. U nás je všechno hlavní. Máme ředitele stolu, hlavou rodiny je babička, dědeček, a potom maminka, tatínek a děti.“
Příběh číslo dva. Ani v rozhovoru s Angličanem Anthony Peachmentem jsme nešetřili integračními tématy. Například o kontaktech s kdysi nevyhnutelnou cizineckou policií. Integrace nejčastěji začíná na přepážce a mladý učitel angličtiny to v roce 2000 řešil různě.
„Stereotyp je, že pracovníci na českých úřadech nejsou přátelští a nikdy se neusmívají. A moje zkušenost je, že to platí, že něco na tom stereotypu je.“ Každoročně musel žádat o vízum. „Jednou jsem měl špatný doklad nebo něco, a paní na policii na mě řvala, že to nemám správně, a já jsem říkal, že jsem tady zákazníkem, to byl docela šok.“
Situace na bývalé cizinecké policii se v průběhu let změnila. „Když jsem tam byl naposledy, mladá paní byla příjemná a měl jsem z toho dobrý pocit, že to není jako něco od Kafky.“
Na Foodblogu se brzy objeví recept Anthony Peachmenta, i s příběhem. V jeho kulinářských dovednostech hrála hlavní roli teta, u níž vyrůstal. „Teta vařila dobře, když byla mladší, žila v arabském světě a pak mě naučila vařit zajímavé věci. Když jsem v roce 2000 přišel sem, byl jsem v šoku, že 90 procent věcí byly v plechovkách nebo papírech. Vtipné je, že když jsem vyrůstal v osmdesátých letech, měli jsme zprávy z východu, že jsou tu fronty na banány, že tu nejsou čerstvé potraviny. A když jsem to viděl v obchodě, říkal jsem si, aha, ty zprávy asi byly pravdivé.“
Zvítězí gastronomická zvědavost nad nechutí k imigrantům? Jedná se o dlouhodobý proces a jde o to, jakými krůčky se postupuje. Podle Jana Křečka z Institutu komunikačních studií a žurnalistiky Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy je Foodblog zajímavý fenomén.
„Je pěkné, že to, o co mají Češi momentálně zájem, se snaží prezentovat způsobem, který do toho vtáhne i jinou perspektivu, než je ta česká uzavřená. Jde o zbavování se stereotypů, o změnu mediální reprezentace menšin. Také jde o to ukázat většině, že se má dobře, že má většinovou barvu pleti, že má bydlení. Hranice, kdy se člověk může stát menšinou, bezdomovcem nebo migrantem, není nijak pevná.“
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.