Festival Jeden svět ukazuje odhodlání změnit svět
Protesty, nepokoje a revolta – to je téma letošního festivalu Jeden svět. Ten každoročně nabízí nespočet dokumentárních filmů o lidských právech a ta zajímají i Křesťanský týdeník. Festival Jeden svět po celou dobu sledovala také kolegyně z Českého rozhlasu Rádio Česko Martina Mašková, která je teď se mnou ve studiu.
Martino, na festival putovaly snímky z celého světa. Dá se říci, které téma v nich nejvíc převládlo?
„No, Vy jste se, myslím, zmínil už o těch protestech a nepokojích, ale v tomto kontextu to nebyly jenom protesty a nepokoje, které ničí, ale které taky tvoří něco nového, ať už jde o situaci v arabském světě, tzn. o ty politické změny v Egyptě, v Libyi, v Bahrainu, Třeba ve snímku Zpět na Tahrír česko-kanadského režiséra Petra Loma je krásně vidět, jak obyčejní lidé chtěli politické změny v Egyptě, ale v některých situacích se to prostě nepovedlo. A také to můžou být protesty proti zvůli mocných nebo příliš silných, což je třeba případ snímku Pět rozbitých kamer, kdy palestinský zemědělec Imád ve vesnici Bil’in, kterou si dobře pamatuji, protože jsem v ní osobně byla před několika lety, protestuje proti tomu, že osadníci stále víc a víc zabírají půdu těm palestinským vesničanům.“
Hlavními aktéry nepokojů napříč světem jsou mladí lidé. Mají nového spojence – internet – tedy různá sociální fóra. Jak silný je to spojenec a jak třeba pomáhá ochráncům lidských práv?
„Pomáhá určitě, o čemž svědčí to, že tady v Praze byla vzácným hostem egyptská bloggerka a lidskoprávní aktivistka Noha Atef, která vytvořila takové velmi propojené nebo velmi propracované webové stránky, které vypovídají o mučení v Egyptě. Opět je to tedy záležitost, která se týká policejních stanic v jednotlivých regionech, a ona má možnost touhle formou o nich informovat ve světě. Ale ten internet a sociální síť třeba také pomohly švédskému režisérovi Fredriku Gerttenovi, který ve snímku Banány na pokračování ukazuje, že není vůbec lehké ani v západním světě prosadit film, který kritizuje nadnárodní korporaci za to, jak se chová ke svým dělníkům na banánových plantážích.“
Pochopitelně. Velký mezigenerační rozdíl je asi nejvíc vidět v zemích Blízkého východu. Jak se tam mění pohled na společenské náboženské tradice?
„O tom svědčí třeba snímek Svatba po íránsku, který se také promítal na festivalu Jeden svět. Je to příběh íránské ženy, která se chce vdávat, ale v zásadě ty tradice, které tam fungují, jí činí předmětem obchodu mezi otcem a manželem. Takže emancipovaná žena, která se stará o rodiče, do jisté míry i o mladší sestru, je hlavou rodiny, ale ve skutečnosti musí třeba přijmout to, že musí nosit pokrývku hlavy, šátek, debatuje se tam o tom, jestli její manžel bude skládat finanční částku, pokud by se s ní rozvedl apod. Ale je to celkem hezký příběh, protože Maryamina matka, protože tato žena se jmenuje Maryam, se vdávala v jedenácti letech a v patnácti už měla děti.“
Festival Jeden svět ukončil tu pražskou část, teď se přesouvá do regionů, na stránkách www.jedensvet.cz se můžete podívat, kam přesně a jaký je další program. Mimochodem, jsou tam i Vaše reportáže, na těch internetových stránkách.
„Přesně tak, tam je možné si poslechnout všechno, co jsme vysílali.“
Na co Vy byste pozvala po té pražské části, jaká filmová perla se na festivalu Jeden svět v Praze objevila?
„Jé, to je těžké, ale já bych určitě pozvala třeba ke sledování toho zmíněného snímku Pět rozbitých kamer, protože je to snímek autentický a lidský.“
