Evropský sen o Turecku bledne

Svým rozměrem i polohou se země na Bosporu ode všech dosavadních uchazečů o vstup do Evropské unie výrazně liší. Takřka osmdesát miliónů obyvatel představuje demografickou váhu srovnatelnou jedině s Německem a postavení mezi Evropou a Asií předurčuje Turecko ke klíčové roli mezi evropskou a muslimskou civilizací.

Oba právě zmíněné faktory poukazují na výhody i rizika. Výhodu by představovala přidaná hodnota, kterou by vzrostla celková váha Evropské unie rozšířená o Turecko. Rizika vidí především země jako Francie a Německo, kde žijí početné muslimské komunity, s nimiž Francouzové a Němci spojují četná rizika, ať už v podobě malé integrace nebo dokonce islámského radikalismu. Stratégové v Paříži i v Berlíně si samozřejmě dokážou spočítat, že vstup Turecka do Evropské unie by také přinesl výrazný posun v dosavadním poměru mocenské rovnováhy už jen proto, že nedávno přijatá Lisabonská smlouva při hlasování kvalifikovanou většinou bere v potaz i lidnatost zemí, které se vyslovují pro ten či onen návrh.

Dilema spojené s evropským rozhodováním o Turecku je zřejmé. Proti výhodám spojeným s posílením postavení navenek stojí pochybnosti, co by znamenalo přijetí tak velké země pro vnitřní stabilitu Evropské unie. Váhání vlivných ještě zesílilo, když její „staří členové“ zjistili, jaké starosti jim přibyly po přijetí tuctu zemí zemí střední a východní Evropy.

Rozpolcenost je nejvíce patrná na postoji Francie. Zatímco prezident Jacques Chirac přijetí Turecka podporoval, jeho nástupce Nicolas Sarkozy se nikdy netajil svou zdvořile řečeno zdrženlivostí. A protože stejně odmítavé je i Německo, není těžké odhadnout, že společně sdílený názor těchto dvou evropských zemí by se dal korigovat jen za zcela výjimečných okolností.

Tou první, zcela nepominutelnou podmínkou by musela být soustavná a vytrvalá snaha Ankary v evropském integračním procesu uspět. Je paradoxem, že nejvíce úsilí v tomto ohledu vyvinula nynější vláda premiéra Recepa Tayyipa Erdogana považovaná za umírněnou variantu politicky motivovaného islámu. Jako ještě větší paradox vypadá, že to je stejná vláda, která nyní zcela nepokrytě za svými dřívějšími snahami zavírá dveře.

Bylo by jistě užitečné, ale pro tuto chvíli nepodstatné zjistit, které všechny motivy nynější vládu v Ankaře k jejímu zásadnímu obratu vedly. V jejím rozhodování jistě hrála roli nejednoznačnost, s jakou se k Turecku členové Evropské unie stavěli. Na jedné straně existoval a stále ještě existuje rozsáhlý katalog nároků, kterým by měla kandidátská země vyhovět, a na druhé straně Ankara nemohla mít vůbec žádnou jistotu, že pokud nárokům vyhoví, tak se vytoužené zelené na unijním semaforu vůbec dočká.

Podobná nejistota nemohla trvat věčně, a proto nynější turecký obrat vlastně není tak velkým překvapením. Pro mnohé jsou samozřejmě překvapující důsledky, které z tohoto obratu vyplývají. Nejnázornější ukázkou, že Erdoganova vláda se rozhodla pro vlastní politickou hru, je její mlčenlivý souhlas, bez něhož by se nemohla uskutečnit výprava flotily lodí s propalestinskými aktivisty, kteří se pokusili prolomit izraelskou blokádu pásma Gazy. S ohledem na efektivitu tureckých bezpečnostních složek se dá předpokládat, že turecká nevládní organizace IHH by neiniciovala operaci „Svoboda pro Gazu“ bez jistoty, že riziko vládního postihu je zanedbatelné.

Každá politika jednou sklízí své plody. V tureckém případě se ovoce zrodilo z evropského váhání a z ryze racionální úvahy Ankary, že pokud jedna ulice vypadá jako slepá, tak je třeba hledat jinou. Evropské vlády nechtěly riskovat, že by po případném přijetí Turecka byly vtaženy do potenciálních konfliktů na jeho hranicích. Nyní je čeká jiný, přesto však neméně obtížný úkol vymyslet, jak se zachovat v případě, že se konflikty vynoří na hranicích mezi Evropskou unií a Tureckem.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání. Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas.