Evropský parlament je daleko vlivnější, než si Evropané myslí

03108026.jpeg

Je slunečné dubnové pondělí a poslanci Evropského parlamentu mají na zasedání jeden jediný bod. „S trochou nadsázky lze říci, že budou usilovat o to, aby je nikdo nebral vážně,“ poznamenává německý server Spiegel Online.

Štrasburské sídlo Evropského parlamentu má rozlohu dvou set tisíc metrů čtverečních a 1133 úřadoven, které zůstávají zavřeny plných 321 dní v roce. Každé pondělí se však v tomto nadnárodním tělese chystá rituál „minutových projevů“ – podle stanov mají europoslanci právo na 60 vteřin, během nichž mohou hovořit na absolutně libovolné téma.

Mezi mluvčími je například britská europoslankyně za Labouristickou stranu Catherine Stihlerová. Projev věnuje jistému Skotovi z 19. století, který prý založil moderní environmentalismus.

Po ní řeční Němec Jorgo Chatzimarkakis, který má současně řecké občanství. Jeho politická kariéra je však ohrožena – před třemi lety vyšlo najevo, že opsal disertaci. Drží hůl a vlněnou čapku coby vzpomínku řeckého důchodce, který spáchal kvůli úsporným opatřením sebevraždu.

Poslední ze spíkrů je Rakušan Hans-Peter Martin, který varuje europoslance před jiným Rakušanem, Martinem Ehrenhauserem ­– prý kolegům monitoruje elektronickou poštu. Ale nikdo se neleká. Plénum je poloprázdné a mluvčí se ani nesnaží navázat kontakt s posluchači.

Čtěte také

Německý Ústavní soud přitom nedávno vynesl o Evropském parlamentu verdikt, podle něhož nejde v pravém slova smyslu o parlamentní zařízení. Daleko spíše připomíná putovní cirkus. Každý měsíc se na týden přesune ze Štrasburku do Bruselu a pak se zase vrátí zpět. Tento obyčej, stvrzený smlouvou, přijde daňové poplatníky ročně na 200 milionů eur.

Spiegel připomíná, že za dva týdny bude zvoleno 751 nových europoslanců, kteří budou vybíráni podle osmadvaceti různých národních volebních systémů. Jakmile dorazí do Bruselu, budou jejich projevy automaticky překládány do čtyřiadvaceti jazyků a tří abeced – latinky, azbuky a řecké abecedy. Každý rok na tom pracuje tisícovka překladatelů.

Evropský parlament

Mezi europoslanci jsou i podivné existence, například slavný i pan „Ano“ z Rumunska, který v 540 hlasováních po sobě hlasoval pro, ať šlo o cokoli. Proč ne, europoslanec či europoslankyně pobírá na den diety ve výši 304 eur, pokud ovšem absolvuje nejméně polovinu hlasování. Jinak o tyto peníze přijde. Krom toho si přijde na královský plat ve výši 8229 eur.

Z vnějšku viděno to vypadá jako jarmark marnosti a plýtvání, ale podle Spiegelu je přílišné soustředění na tyto výstřednosti zavádějící. Aniž by si toho evropská veřejnost ráčila povšimnout, stala se z europarlamentu jeden z nejvlivnějších institucí planety. Mnohé napoví už jen fakt, že europarlament je ve stálém obležení dvaceti tisíc lobbistů.

A když přijde na rozhodování o tom, jak sanovat banky za krize anebo jak bude vypadat transatlantická dohoda o volném obchodu, nestojí europarlament stranou, jak tomu bývalo dříve. Je pravda, že europoslanci mohou zákony pouze zablokovat nebo vylepšit – sami legislativu předkládat nesmějí. Jenomže plných devadesát procent veškeré legislativy Evropské unie dnes závisí na jejich souhlasu.

Čtěte také

Na posledním zasedání před volbami, které jsou plánovány na 22. až 25. května, budou rozhodovat členové o dalších 170 návrzích, včetně nových pravidel evropských finančních trhů či omezení igelitek. „Europarlament má velkou moc a nemíní se o ni nechat připravit,“ konstatuje server. Bez něj se už v Evropské unii nic nepohne.

Na počátku 50. let, kdy EU nebyla ničím jiným než Společenstvím uhlí a oceli, existovalo pouze poslanecké shromáždění, které mělo pramalé možnosti a jeho role byla víceméně poradní. Po Římských smlouvách v roce 1958 se sice chtěli poslanci přejmenovat na Evropský parlament, ale odpor v členských zemích tomu zabránil. Orgán pak živořil ve stínu a bez jakéhokoli uznání.

První přímé volby se v něm konaly až v roce 1979 a teprve roku 1987 si mohl přisvojit své jméno. Maastrichtská dohoda z roku 1993 z něj poprvé udělala zákonodárný sbor. Další dohody z Amsterdamu (v roce 1997), Nice (2003) a Lisabonu (2009) rozšířily jeho pravomoci a daly mu možnost mluvit do zákonodárného procesu prakticky v každé sféře. Ročně dnes europoslanci navrhnou až čtyři tisíce legislativních změn.

Například stanoví pravidla pro globální internetové firmy, a v jejich rámci určí i pokutu ve výši pěti procent z ročního zisku, pokud by tyto normy porušily. Lidé z Googlu, Amazonu a Facebooku dnes vědí, že jejich úhlavní nepřátelé sedí ve Štrasburku.

Evropský parlament - tlumočníci

A tamní europoslanci si svůj vliv náležitě užívají – dokonce do té míry, že se úplně vzdálili obyčejným lidem. Heslo dne zní: „Obnovit vazby na voliče.“ Je to Achillova pata europarlamentu. „Jenže ono je to tak snadné – lobbisté jsou blízko a voliči tak daleko,“ píše Spiegel.

Čtěte také

Jedním z takových lobbistů s blízkými kontakty na europarlament je Dietmar Reich, elegantní, dlouhovlasý právník, jehož znalosti z mezinárodního obchodního práva vyhledává každý – od vládních úředníků po turecké byznysmeny. „Lobbisté už nemohou europarlament přehlížet. Jeho vliv vzrostl,“ míní Reich s tím, že vzrostla i jeho konkurence. Když před 17 lety ve Štrasburku začínal, bylo tam ze zájmových supin jen pár set lidí.

Tabákový výrobce Philip Morris jich však letos nasadil v boji proti zvětšeným varováním na krabičkách od cigaret tolik, že mohl najednou ovlivnit třetinu až polovinu europoslanců. A europoslanec Elmar Brok se zase těšil přezdívce „Pan Bertelsmann“, protože vedle poslancování zastupoval zájmy vydavatelského koncernu a ročně si přilepšil o 60 až 120 tisíc eur.

Před několika lety britský týdeník Sunday Times nasadil na evropské zákonodárce provokatéry. Žurnalisté vydávající se za byznysmeny jim nabízeli vysoké úplatky za prosazování svých záměrů – a řada europoslanců dala najevo, že by měla zájem.

Transparency International opakovaně kritizuje, že neexistuje oficiální registr lobbistů, a že ani příjmy europoslanců nelze ověřit. Není prostě síla, která by členy Evropského parlamentu ukočírovala – zatímco v národních parlamentech je třeba hrát podle pravidel nastavených stranami, Štrasburk připomíná spíše nezávislé uskupení sobců a prospěchářů.

Ne všichni totiž mají na srdci blaho Evropy. Podle současných průzkumů mohou radikální odpůrci EU vybojovat v nadcházejících volbách až 30 procent hlasů. Jedenatřicet z těchto euroskeptických poslanců je sdruženo v bloku Svobodné a demokratické Evropy, který vede Nigel Farage, šéf antiunijní britské strany UKIP.

Čtěte také

Aby dokázal, že vlast je mu nad Evropu, má na svém stolku vlaječku Spojeného království. Nedaleko něj sedí Marine Le Penová, podle níž je Unie „hrůzným nesmyslem“. Po volbách se chce spojit s Nizozemcem Geertem Wildersem. Je možné, že by nakonec europarlament ovládli?

Pomáhat jim v tom bude i jedenatřicetiletý marxista z Irské socialistické strany. I když s pravičáky nechce mít nic společného, jeho cílem je zablokování štrasburského orgánu, a v tom si s nimi může rozumět. Už léta bombarduje europarlament jednou obstrukcí za druhou a říká: „Mým posláním je organizovat hnutí odporu!“

Brusel - Evropský parlament

Nechce slyšet o vstupu do žádného bloku. „Moji kolegové nejsou zrůdy, ale pracují pro zrůdnou evropskou politiku. Takže čím víc Antievropanů zasedne v lavicích, tím lépe,“ konstatuje. Jeho sen se mu za dva týdny možná vyplní – například řecká opoziční strana Syriza nejspíše eurovolby vyhraje. A její předseda Alexis Cipras je hlavním kandidátem Evropského levicového bloku. Voliče straší, že se v Evropě chystá „sociální holocaust“.

Chaos však může prospět i vlivným unijním státům a orgánům, které mají v záležitostech EU poslední slovo. A pokud bude voličská účast opravdu jen 43 procent, jako při minulých volbách, budou předseda rady Evropy Herman Van Rompuy a další unijní lídři snáze ignorovat výsledky hlasování a kroky europarlamentu.

Čtěte také

Problém europarlamentu ale leží ještě někde jinde. Situace v tomto orgánu je dnes taková, že ani jeden z bloků nemůže vytvořit parlamentní většinu. Generální sekretář Klaus Welle proto navrhl reformu, která počítá s podpisem skutečné koaliční smlouvy, reálnou mocenskou funkcí premiéra – a tudíž s ještě větším zákonodárným vlivem.

Welle nechal vypracovat 63stránkový dokument s názvem Cena za Neevropu. Jde v zásadě o seznam návrhů Evropského parlamentu, které národní vlády smetly ze stolu. Prý je to hrozná škoda. Kdyby například vznikl jednotný digitální trh, ekonomický výkon Unie by vzrostl ročně o 260 miliard eur.

Likvidace dalších obchodních bariér na vnitřním trhu EU by přinesla dalších 235 miliard eur. Sjednocení energetických politik by ročně ušetřilo 50 miliard eur. Sečteno a podtrženo, kdyby byly nápady europoslanců realizovány, Unie by byla ročně bohatší o 800 miliard eur, tvrdí studie.

Kandidáti dvou hlavních bloků, německý sociální demokrat Martin Schulz, nynější předseda parlamentu, a konzervativec a dlouholetý lucemburský premiér Jean-Claude Juncker tyto závěry dobře znají. Slibují, že pokud budou představovat volební program Evropské komise, vezmou je v potaz.

Putovní cirkus jménem Evropský parlament má zkrátka apetit a touží po ještě větší moci. „Je možné, že nakonec se stane skutečným mocenským středem Starého kontinentu,“ končí Spiegel.

Zpracováno ze zahraniščního tisku.