Evropská unie a vyhlídky její zahraniční politiky

Zahraniční politika stále patří a ještě nějakou dobu bude patřit k oblastem, kde si národní státy dávají záležet na atributech státní suverenity. Jenže se státní suverenitou je to v době globalizačních, nadnárodních procesů těžké. V ekonomické oblasti se málokdo odváží tvrdit, že jednotlivé státy jsou schopny obstát zcela samostatně. Nejlépe to vyjádřil aforismus z počátku minulého desetiletí, kdy spekulanti úspěšně útočili na britskou libru: "Když se německá ústřední banka rozhodne změnit své úrokové míry, máte dvacet minut národní suverenity na to, abyste se rozhodl pohnout s kursem své měny stejně, nebo abyste prodělal kalhoty."

Tato lekce se připomínala v debatách před zavedením společné evropské měny, která dala členům eurozóny větší naději na měnovou stabilitu.

Jediné místo, kde má Evropská unie váhu odpovídající její velikosti, jsou jednání v rámci Světové obchodní organizace. Tam unie překvapivě mluví jedním hlasem a je proto také brána přinejmenším stejně vážně jako Spojené státy. Ale už ve vztahu ke světové velmoci jednadvacátého století, Číně, se evropské země chovají jako sice nepřímí, ale přesto konkurenti, ať už jde o německého kancléře nebo francouzského prezidenta.

Jestliže v oblasti vnějších ekonomických vztahů platí shoda nad malou násobilkou, tak v mezinárodních politice je do shody ještě daleko. Zvláště evropské státy, které ještě historicky nedávno měly statut světových velmocí, se ve svých zájmech v různých částích světa liší. Má snad některý z členů Evropské unie stejně tolik starostí s nynějším vnitřním neklidem v Pobřeží slonoviny jako Francie? Který jiný stát je schopen a ochoten tam nechat bojovat své vojáky?

Nejde jen o vztahy metropolí k bývalým koloniím. Když se Berlín snaží prosazovat myšlenku, že země velikosti a významu Německa by měla dosáhnout na místo stálého člena Rady bezpečnosti, tak se z Paříže a Londýna dočká tak zdvořilé odpovědi, že ji nelze do běžné řeči přeložit jinak než jako nezájem.

Jeden z receptů, jak zvýšit váhu Evropy ve světové politice, má obsahovat evropská ústavní smlouva, jejíž text minulý týden v Říme podepsali šéfové států a vlád pětadvacítky. Pokud by se ratifikaci podařilo zvládnout v předpokládané lhůtě dvou let, měla by unie v roce 2007 získat prezidenta a ministra zahraničí, kteří by se měli stát jejím hlasem ve světě.

Ratifikace evropské ústavní smlouvy ale v tuto chvíli vypadá přinejmenším nejistě a navíc nelze obejít jednu důležitou pochybnost: Proč se evropským hlasem nestal například Javier Solana, který je už několik let vysokým představitelem pro zahraniční a bezpečnostní politiku unie? Odpověď není těžká. Nestal se jím proto, že nebylo mnoho příležitostí, kdyby mohl společnou zahraniční a bezpečnostní politiku představovat a prosazovat.

Je snad tedy Evropa odsouzena, aby nadále hrála ve světě druhé housle? Jak už to v jejím případě bývá, platí ano i ne současně. Záleží jen na národních státech a vyjmenovat nezbytné předpoklady je snadné.

Prvním je, že prezidenti a premiéři budou schopni nalézt společné cíle. Druhým je schopnost dohodnout se, jak cílů dosáhnout, a třetím vůle přesvědčit obyvatele jednotlivých zemí, že se vyplatí na dosažení cílů dát potřebné prostředky. Evropská unie je jistě v mnohém ohledu výjimečná a historicky mladá. Ale i na ni se vztahuje dějinami osvědčené pravidlo, že nejtěžší bývá dosáhnout těch nejjednodušších věcí.