Evropa se začíná sjednocovat ve Frankfurtu nad Odrou

Již po prvním zveřejnění tohoto nápadu se ukázalo, že stovky Poláků by byly ochotné se do Frankfurtu nastěhovat a sám starosta tvrdí, že bez nových idejí se problém příhraničí, kde rapidně ubylo obyvatelstva, nikdy nevyřeší. V novinách řekl, že i kdyby ve Frankfurtu žilo 80 procent Poláků, nevadilo by mu to. Zatím takovémuto řešení brání německé zákony a ani po 1. květnu 2004, kdy Polsko se stane řádným členem Evropské unie, to nebude okamžitě možné.

Budou platit, právě pro přestěhování, přechodné podmínky. V Německu totiž může zatím jen bydlet jen takový cizinec, který má povolení k trvalému pobytu, které se přiděluje jen tehdy, když v Německu má práci. A z tohoto povolení pak dále vyplývají i jisté sociální výhody, jako nárok na podporu v nezaměstnanosti, či příspěvky od sociálního úřadu na bydlení v případě nouze.

Německý zpravodajský časopis Der Spiegel uvádí konkrétní případ Poláka Areka Karpowitze, který jediný most, spojující Slubice s Frankfurtem, už dnes přejíždí několikrát za den, protože ráno vozí své tři děti do německé Waldorfovy školy a večer zase zpět. Cestou míjí poloprázdná panelová sídliště, která jsou od domku jeho rodičů ve Slubici vzdálená jen pár set metrů. V domku jeho pětičlenná rodina obývá jen jeden a půl místnosti. Frankfurt naopak, po roce 1989, opustilo bezmála 20 tisíc obyvatel, a podobná situace je i v jiných příhraničních městech na východě Německa.

Idea frankfurtského starosty samozřejmě naráží nejen na zákonné překážky, ale i na řadu dalších obtíží. Například, jak by mohli Poláci v Německu platit činži, když doma se většinou počítá za kvadrátní metr 1 Euro a v Německu v paneláku 3 Eura za čtvereční metr. Samozřejmě, kdyby Poláci platili i míň, jen tak, aby se z toho sídliště dalo udržovat v pořádku, město by ušetřilo 3 miliardy Eur za sanaci, byl by to úspěch. Takže i v tomto případě by se nějaké rozumné řešení dalo najít. Kdyby však na sídlišti existovaly dva rozdílné způsoby výpočtů nájemného, zvyšovalo by to pnutí mezi domácím obyvatelstvem a cizinci.

Ve věci zákonných úprav se už první průlom starostovi podařil, a sice zemský ministr vnitra z Postdamu se nechal slyšet, že by šlo v takovýchto případech udělovat povolení k trvalému pobytu, i když by cizinci pracovali mimo území Německa. Muselo by se jen zákonně přesně vymezit, jaká další práva by tito cizinci měli a jaká zásadně ne do doby, když budou pro Poláky v Německu platit přechodná omezení. I toto zřejmě ve sjednocující se Evropě nemůže být žádný velký problém, když nápad pomůže oběma zemím.

Nejpodstatnější překážkou, kterou v žádném případě nelze odstranit nějakým zákonem či úředním nařízením, je xenofobie frankfurtského německého obyvatelstva. Němečtí skinheadi v tomto městě mnohokrát už napadli cizince a krutě je zbili a pravicová, extremistická strana MPD, má dokonce jednoho svého zastupitele v městském Parlamentu.

Pro Poláky by samozřejmě bylo mnohem snazší žít v jakémkoli velkém německém městě, jako je Berlín nebo kdekoliv v bývalém západním Německu, kde jsou na cizince zvyklí, než na území bývalé NDR, kde žilo v izolaci a kde dnes, jako právě ve Frankfurtu nad Odrou, zbylo obyvatelstvo jen s nižším vzděláním, které má vždy sklony k rasové nenávisti mnohem vyšší.