Eva Hrnčířová: Poklidné belgické tsunami
Jsou země, které se nepoučí z první vlny koronaviru od ostatních. A pak jsou země, které si tou první vlnou projdou naplno se všemi těžkostmi a pak procházejí velmi podobně i tou druhou.
To je Belgie. Na jaře jedna z nejpostiženějších, na podzim zrovna tak. Zajímavé je vyvozování politické odpovědnosti. V Česku to vypadá jednoznačně – za šíření koronaviru může premiér Andrej Babiš (ANO).
Čtěte také
Někteří dokonce na protest proti němu odmítají dodržovat hygienická opatření, což v situaci, kdy se plní nemocnice a lidé umírají, působí jako spratkovské vzpírání se puberťáka, který jen ukazuje svoji nedospělost. Bez přehnané ustrašenosti – nejde tu o Babiše, jde o ochránění rizikových skupin, ať už tak, že se nenakazí, nebo tak, že až se nakazí, bude pro ně k dispozici ventilátor.
Běhal mi mráz po zádech, když jsem na jaře četla v belgických novinách příběh o stařičké ženě, která ho odmítla se slovy, ať ho dají mladším, že už si užila dost. A mrazilo mě znovu, když mi podobný příběh teď vyprávěl lékař z jedné bruselské nemocnice.
Stál nad jinou starší ženou a říkal jí: „Bohužel, jsou tu s vámi ještě dva mladší pacienti a momentálně máme jen dva ventilátory.“ Taky to přijala statečně.
Obě ty ženy zemřely. Nemá to znít pateticky. To je realita, se kterou Belgie od jara prostě žije.
Belgie je blízko tsunami
Na koho to svést? Tahle země stěží funguje v dobách naprostého klidu. Kvůli svým sporům o kompetence mezi Vlámy a Valony, mezi regiony a federací a kvůli svojí nezvykle silné decentralizaci v Belgii těžko někdo za něco nese přímou odpovědnost.
Čtěte také
Příklad: federální vláda apeluje na nošení roušek. Vláda regionu Brusel je zavede pouze na místech s vysokou koncentrací lidí. A nakonec radní nebo starostové devatenácti obcí, které tvoří dohromady Brusel, řeší, co doopravdy bude. Radní v Anderlechtu rozhodnou, v jakých ulicích si lidé roušky nasadí. A starosta Antwerp se mezitím rozčiluje, jak může někdo v Bruselu rozhodovat o tom, co bude v Antwerpách. Výsledkem je klasický belgický zmatek.
Když připočteme, že minimálně každý třetí v Bruselu je cizinec a ti se v současné krizi často chovají podle toho, jaká opatření jsou v jejich vlastní zemi, možná to dohromady dává lepší vysvětlení toho, proč je na tom Belgie momentálně tak, jak je.
Čtěte také
Tohle všechno má ale jedno pozitivum. Klade to mnohem větší nárok na osobní zodpovědnost. Hůř se šíří panika a lidé se nechovají jako stádo. Není tu autorita, proti které se vzepřít a vymezit, každý je víc sám za sebe. Míra osobní odpovědnosti je výraznější a Belgičané se v zásadě odpovědně chovají.
Je pravda, že během jara byla federální premiérkou Sophie Wilmesová, nezkušená a pouze prozatímní předsedkyně vlády. Jenže její vláda trvala skoro dva roky, protože nová se sestavovala tak dlouho, že už vlastně i Belgičané zapomněli, že ta stávající je jenom prozatímní.
Nová vláda nastoupila začátkem října prakticky s druhou vlnou koronaviru. Oznámila, že Belgie je blízko tsunami, kdy situaci nebude mít pod kontrolou. Jako by někdy měla. Tahle vláda bude taky kritizovaná, ale koho to zajímá. V Belgii, v těsném závěsu za Českem, jde teď spíš než o politiku o něco úplně jiného.
Autorka je publicistka
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
