Eurohry jsou strategické, americké deskové hry vytváří atmosféru, srovnává jejich recenzent Čáslava

Petr Čáslava, host pořadu Hovory|foto:Vlastimil Ježek

„Označení americký odpad už není v tom hanlivém smyslu. Spíš jde o hry, které mají vytvářet atmosféru, mají příběh se spoustou náhod. Potřebujete přece vědět, jestli jste toho draka zabil, nebo ne – a na to si hodíte kostkou.“

„Eurohry jsou spíš strategické, kde už je té náhody míň. Musíte si to spočítat a přijít s dobrou strategii, chybí i konflikt. Většinou je na vás, abyste si to celé vymysleli,“ doplňuje Čáslava.

Jak vybrat?

Pokud člověk vyrazí do běžného obchodu, najde na krabici akorát tak údaj o věku hráčů, případně o jejich maximálním počtu. Jak tedy vybírat?

„Pro vás jsme tady my, abychom vám řekli, které hry jsou dobré a zajímavé,“ odpovídá Čáslava. Už deset let totiž funguje jak youtube kanál nebo web deskofobie, ale existují i i další kanály.

„V první řadě byste ale měli zavítat do specializovaného obchodu, protože jsou tam lidé, kteří vědí. Osobně před nimi smekám, protože tohle třeba neumím,“ přiznává Čáslava.

Dostává hodně dotazů, jak vybrat. „A já vlastně nedokážu dobře poradit. Ale tito lidé v obchodech položí tři čtyři otázky – co máte rádi, jaký máte nejoblíbenější film, knížku, co děláte ve volném čase. A na základě odpovědí dokáží hru vybrat. A máte velkou šanci, že vás i bude bavit.“

Petr Čáslava a jeho tým se specializuje spíš na recenze a popisy hraní her. „Když jsme v roce 2012 začínali, tak jsme to vůbec neuměli a dělali jsme to naprosto strašně,“ přiznává. „Dnes mě dost děsí, že tato videa jsou ještě stále online a lidé se na ně mohou podívat. Ale nikdy je nesmažu. To je takové mé krédo – takový jsem byl, nějak jsem to tehdy tvořil a bohužel to tak je,“ dodává.

„Mentálně jsme tehdy byli pořád kluci, kteří chtěli něco o těch hrách točit. Tehdy jsme to dělali s kamarádem a taky si z toho dělali trochu srandu. Ani jsme tehdy neměli cíl to dotáhnout do stavu, kdy by mne to třeba i živilo. Nad tím jsme opravdu nepřemýšleli.“

Tehdy se ale deskovým hrám nikdo moc nevěnoval. „Takže jsme přišli jako první, přestože jsme to dělali blbě. Ale lidé nás podpořili a jsem za to nesmírně vděčný, protože dnes už do té práce fakt chodit nemusím,“ prozrazuje.

Stinná stránka?

Napsat recenzi na novou hru ale není žádný rychlý natož jednoduchý výdělek. „To je ta stinná stránka,“ říká Číslava.

„Primárně si snažím vybírat hry, u kterých tak nějak tuším, že by mě mohly bavit, ale občas se seknu. Přesto ji musím hrát – a mockrát. Abych pochopil, jestli je blbá, protože jsem dnes vstal špatnou nohou, nebo mi nesedí kvůli tomu, že sedím u stolu s lidmi, kterým nesedí, a tím pádem ovlivňují i mé rozhodnutí. Takže jí musím hrát víckrát, opakovat, opakovat, abych se utvrdil v tom, že chyba je ve hře. Když jsem si tím jistý, tak až pak jdu udělat recenzi.“  

Lidé si často myslí, že recenzenty živí firmy, které hry vydávají. „V tomto segmentu se peníze opravdu točí, ale jen mezi těmi velkými firmami. Pro recenzenty nebo nadšence už tolik té pšenky zase není,“ přiznává.

Před pár lety Čáslava pracoval ve firmě, která deskové hry vydávala na celosvětové úrovni a kde pronikl do zákulisí celého byznysu. „V jednom okamžiku jsem začal cítit, že potřebuji svobodu. Už jsem tomu věnoval nějakých šest sedm let svého života a chtěl jsem, aby se mi to taky začalo trochu vracet.“

Tam se tehdy pro něj žádné velké peníze netočily, tak poslechl radu kamaráda, podle kterého se nedá dělat nic jen napůl, ale musí se skočit rovnýma nohama. „Že se jinak na ty nohy nepostavím, protože to nejde jen tak zkoušet na paleček, jestli je voda dost teplá, nebo studená. Musí se skočit a plavat. Já jsem to udělal – plavu, takže dobrý,“ uzavírá.

Poslechněte si celý rozhovor, ve kterém uslyšíte i proč byl Petr Čáslava v jednu chvíli nejlepším zákazníkem vlastního obchodu s deskovými hrami. Ptal se Vlastimil Ježek.