Etiketa není nic kodifikovaného. Naopak. Je to něco jako řeka, která mění tvar, míní lektor Daniel Šmíd

Čtěte také

Ladislav Špaček o genderově nevyvážených pravidlech a nedemokracii u stolu: Etiketa stolování

Pokud jde o slušné chování, tak často selháváme už v základech. „Jde o to požádat a poděkovat,“ míní.

A dodává: „Pokud pojedete vlakem, můžete si poslechnout, kolik z cestujících poděkuje za to, že jim průvodčí nebo vlakový personál zkontroluje jízdenku. Můžete se zaposlouchat, kolik z nich odpoví na pozdrav vlakového personálu. Můžete se zaposlouchat v restauraci, v kavárně, v bistru a kolik lidí řekne: Děkuji, když dostane tu svoji skleničku na stůl,“ přidává příklad našeho chování.

K dětem jako k dospělým

Mentor pak doporučuje, abychom se k „nevychovaným“ dětem chovali jako k dospělým, pokud například skáčou po vaší sedačce nebo dělají z vaší postele trampolínu.

„Bylo by dobré, abychom k nim hovořili jako s dospělými. Nepovažovat je za děti, ale ,pasovat je‘ v té situaci do dospělé role a nabídnout jim alternativu. Nesekýrovat, nezakazovat, možná nekřičet, ale nabídnout jim alternativu, která by je teoreticky mohla bavit,“ radí Šmíd.

Čtěte také

V bačkorách se svátky neslaví, upozorňuje odbornice na etiketu a gastronomii Eva Filipová

A připojuje další osobní zkušenost: „Byl jsem před dvěma dny v obchodě, kde si dvě mladé dámy vybíraly nějaké věci a hovořily velmi sprostě. Na dvě mladé dámy, řekl bych až příliš. Většina přítomných se na ně dívala a nechala je být. Já jsem našel důvod požádat je, aby ta sprostá slova nepoužívaly. Stalo se.“ Jen se na lektora podívaly, nepoděkovaly a jestli jim bylo trapně, to lektor ale netuší.

„Jde v podstatě o to, abychom lidem kolem sebe způsobovali příjemné soužití, komfortní život. Abychom jim svým vlastním chováním a projevy ,neotravovali‘ život a byli pro ně možností, jak trávit vlastní život v klidu. Proč bych já měl ,trpět‘ tím, že někdo bude u jídla mlaskat?“

I etiketa se v průběhu let vyvíjí. To, co bylo dřív považováno za slušnost, už teď není – a takových vzorců chování bylo podle Šmída plno. „Etiketa není nic kodifikovaného, co by se v čase neměnilo. Naopak. Je to něco jako řeka, která mění tvar.“

Čtěte také

Ladislav Špaček: Jsme jediný národ, který sní oběd za deset minut. Ostatní sedí u stolu co nejdéle

„Jako příklad uvedu garde, což zažila ještě před x lety i má maminka. Jít sama někam do společnosti, to bylo nepřijatelné. Dnes ale garde nepovažujeme za nutné.“

„Jistým způsobem to praktické bylo, protože v té době bylo také vhodné se sám/sama nepředstavovat. Nebylo to uznávané jako něco, co by bylo dostatečně střídmé. Tehdy bylo žádoucí, aby vás někdo představil – to znamená, ,ten‘ nebo ,ta‘ garde vám umožňovala do té společnosti vejít a být tam,“ uzavírá.

Celé Hovory Naděždy Hávové najdete v audiozáznamu.