Džamila Stehlíková: Tělesné tresty učí děti mezi normami kličkovat, ne je přijmout

20. únor 2015
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Džamila Stehlíková

Papež František prohlásil, že vítá tělesné tresty dětí. Pobouřil tím část Vatikánu i některé členské země Evropské unie.

Proč je zrovna Česká republika tělesným trestům tak příznivě nakloněna? Změní se u nás někdy legislativa tak, že výprask bude trestný čin?

„Z duchu Ústavy zákaz tělesných trestů u dětí vyplývá,“ uvedla v pořadu Pro a proti bývalá ministryně pro lidská práva a menšiny a psychiatrička Džamila Stehlíková.

Podle ní je dítě člověkem se všemi lidskými právy. „Zbývá proto překlopit Ústavu do konkrétních zákonných norem, kterými se můžeme řídit v každodenním životě.“

Výrok papeže Stehlíkovou překvapil. „Společnost se přece mění. Co fungovalo 200 let zpátky, nemůže fungovat dnes. Mění se společnost, musí se změnit i přístup k výchově dětí, pokud chceme, aby v dnešní době obstály.“

„Když tělesně trestáme, vždy si musíme uvědomit, že je to naše rodičovské selhání, a ukazujeme dítěti ten nejhorší příklad, který můžeme: násilí jako součástí každodenního života rodiny, a že je běžným prostředkem řešení konfliktních situací,“ varuje Stehlíková.


Stehlíková: „Krátkodobost bolesti zajistí i krátkodobou poslušnost, ale dítě své chování dlouhodobě nezmění. A my přece chceme dítě vychovat tak, aby dodržovalo normy. Krátkodobými tresty ho naučíme jenom mezi normami kličkovat, nikoliv je integrovat do sebe jako morální zákonitosti.“

Psycholog Jeroným Klimeš netvrdí, že by rodič měl používat tělesné tresty na každodenní bázi, ale každopádně patří do výchovného repertoáru rodiče, a ten je může občas použit, když je k tomu důvod.


Klimeš: „Ve většině normálních rodin si drží rodič výchovný standard, a ten má dlouhodobě, trvale, a nemění ho. Rodiče nepřidávají a nezesilují tresty. Když má nějaký člověk tendenci týrat lidi, pak ano: libuje s v tom, a má radost, když působí bolest, ale to jsou narušení jedinci, a ne normální rodiče.“

Ten je přesvědčen, že horší než fyzická stránka trestu je její psychická součást.

„To, co nejvíc ničí děti, není fyzická bolest v tělesném trestu obsažená, ale vždy přítomná psychická komponenta, a ta bývá horší než ta tělesná. Když je excesivní bití dětí, které hraničí s tělesným týráním, tak dítě nejvíce vnímá to, že je nemilováno a zavrhováno rodičem, a to je to, co dítě celoživotně poznamenává, ne fyzická bolest.“

Rozhodně by se neměly tělesné tresty zákonem zakazovat, tvrdí psycholog. „Dítě musí být naučeno, že když se máma rozčiluje, bude naslouchat.“

Míra a rozsah tělesných trestů je ústřední, míní Klimeš. „Je třeba zde rozlišovat: plácnutí na zadek nebo občasný výprask není tělesné týrání. Sama hranice mezi týráním a trestem je stejně jako u pití alkoholu a alkoholismu u každého člověka jiná,“ připomněl Jeroným Klimeš.

autoři: Renata Kalenská , oci
Spustit audio