DVTV vs. Apolena Rychlíková: Soukromí na internetu neexistuje. Ani pro seriózní média?

24. srpen 2018

„Nepište na internet nic, co nechcete, aby se dostalo na veřejnost.“ Tak zní základní poučka, kterou si v posledních letech opakují všichni teenageři, novináři, politici. Jedna věc je smutná realita, druhá věc jsou ideály, kterými se řídí veřejné instituce. Kde by měla hranice soukromí vést pro seriózní média?

„Novinářka a dokumentaristka Apolena Rychlíková: ‚Spíš než kádrování na téma »bohatí rodiče« se ptejme, jak to že je možný si koupit fakin zchátralej zámek za cenu odpovídající většímu bytu v Praze.‘ Takové otázky jste si pokládal?“ takto uvedla minulý týden otázku pro Matěje Stropnického moderátorka Daniela Drtinová v rozhovoru pro DVTV. Šlo o Stropnického koupi nemovitosti, jedno z nejpropíranějších mediálních témat týdne. Apoleně Rychlíkové se příliš nelíbilo, že byl její citát v relaci takto uveden. A nejen kvůli anglickému vulgarismu, který Drtinová přečetla. Jednalo se totiž o citát z facebookového statusu, který nebyl na síti sdílen jako veřejný.

„Ta informace se ke mně dostala tak, že mi různí lidé začali psát, proč jsem dala tento typ oficiálního vyjádření pro DVTV. Když jsem se podívala na ten díl, tak jsem zjistila, že se tam úplně bez kontextu, bez uvedení toho, že to byl status na Facebooku, cituje jedna věta absolutně vytržená z toho statusu, zatímco třeba příspěvky Martina Jaroše tam byly i screenshotované, ukázané celé,“ vysvětluje dokumentaristka. Oficiální prohlášení by prý formulovala jinak.

Fake news tu byly vždycky. Teď je živí zhroucení tradičních médií

Fake news

Od loňského vítězství kampaně za brexit a úspěchu Donalda Trumpa v amerických prezidentských volbách kraluje dnešní veřejné debatě téma fake news. Za nečekané výsledky v obou případech nesly prý účelově falešné zprávy šířící se po sociálních sítích nemalou vinu. Fake news prý najednou ve veřejném dění hrají hlavní roli, novináři podléhají mentalitě „svatých bojovníků“ a podle některých komentátorů přebírá Západ ruský model uvažování. Jsou ale falešné zprávy skutečně tak velkým problémem, jak by se podle všeobecné hysterie mohlo zdát?

Svůj status na Facebooku sdílela s lidmi, které má v přátelích. Zároveň v něm takzvaně otaggovala Matěje Stropnického a marketéra Jakuba Horáka. Vlivem toho se status zobrazoval i „přátelům“ těchto dvou. Nikoliv však lidem, kteří Rychlíkovou, Stropnického nebo Horáka pouze „sledují“. Mezi přátelstvím a sledováním na Facebooku je právě tento rozdíl: sledující vidí pouze posty explicitně označené jako veřejné, přítel toho vidí víc. Sledovat můžete kohokoliv, kdo má tuto funkci zapnutou, abyste se na Facebooku stal něčím přítelem, musí to potvrdit obě strany. Zařazením do rozhovoru zveřejněného na webu DVTV se takto formulovaný výrok Apoleny Rychlíkové dostal i mimo množinu lidí, pro které ho původně psala.

„V první řadě bych ráda řekla, že jsme se vás nechtěli nijak dotknout a mrzí nás, že to takto vnímáte. Ale nemyslíme si, že by veřejně činní lidé měli něco jako soukromý profil pro několik tisíc přátel. Vy jste tím statusem řekla váš názor do veřejného prostoru – u toho postu je přes 500 komentářů. Nemyslím si tedy, že jsme tou citací pochybili. Zvlášť, když se nejedná o žádnou kontroverzi. Samozřejmě že bychom se zachovali jinak v situaci, kdyby se post týkal vašeho soukromí,“ odpovídala na Facebooku Apoleně Rychlíkové editorka DVTV Markéta Burleová. V podobném duchu se nesla i reakce na oficiálním twitterovém účtu DVTV. „Mrzí nás, že to vnímáte takhle, ale účty veřejně činných osob s tisíci ‚přátel‘ skutečně za soukromé nepovažujeme,“ stojí v tweetu.

„Přijde mi, že není role média rozhodovat, jestli je to veřejné, nebo ne, podle toho, kolik ten člověk má přátel. Podle mě je jednoznačná definice Facebooku – když je to pro přátele, tak je to pro přátele a je jedno, kolik těch přátel je. Druhá věc je, že pokud ten citovaný člověk s tím má problém, tak to zjevně v pořádku není, ať už to médium tvrdí cokoliv. A pokud se považuje za seriózní, tak by to mělo respektovat,“ hodnotí reakci DVTV redaktor serveru iRozhlas.cz Michal Zlatkovský.

„Já si myslím, že by se Česká televize v případě soukromého profilu a názoru, zdůrazňuji slovo názoru, na něm publikovaném pokusila kontaktovat autora výroku, protože divákům je potřeba ozřejmit, jestli a za jakých okolností byl vyřčen. Jestli jde o neformální rozhovor, neformální status, nebo o odborné vyjádření. Ale já si v této kauze netroufám tvrdit, že šlo o soukromý profil. Česká televize by v případě použití takové citace vyhodila ta vulgární slova,“ říká zástupce šéfredaktora zpravodajství ČT František Lutonský. „Po pravdě řečeno tlačítko na Facebooku, které otevře nebo zavře příspěvek širší nebo užší skupině přátel, je pod moji rozlišovací schopnost. Já spíš nechápu, proč byla použita zrovna citace paní Rychlíkové, ale to už je asi na jinou debatu.“

„Internet se nepokazil až teď, vždycky vás měl špehovat,“ říká investigativní novinář Yasha Levine

Investigativní novinář Yasha Levine

Na přelomu tisíciletí se mohlo zdát, že internet a počítače vystřelily lidstvo do nové, mírumilovnější éry. Během uplynulé dekády se ale optimistické vize rozsypaly a teď jsme paranoidní z toho, kdo se dostává k našim facebookovým datům nebo kdo nás sleduje přes webkamery  laptopů. „Koncem 60. let byli lidé skeptičtější, automaticky vnímali počítače jako prodlouženou ruku mocných. Vlastně měli dost realističtější představy o tom, co počítače jsou,“ říká novinář Yasha Levine.

„Já jsem tuto praxi do této doby znala jen z nějakých druhořadých webů a Parlamentních listů a člověk se nad tím moc nepozastavuje, protože si řekne: ‚A jo, tak bulvár stírá hranici mezi soukromým s veřejným,‘“ říká Rychlíková. „Je to ještě trochu emočně nabité, ale taky si myslím, že to není hodné takového média, které se samo prohlašuje za médium veřejné služby. Tohle je opravdu praxe bulváru nebo těch médií, která s informacemi nakládají dejme tomu volněji,“ souhlasí Zlatkovský.

Existují situace, kdy je narušení něčího soukromí médiem v pořádku? „Když napíše dejme tomu nějaký poslanec pro přátelé, že by nejradši na hranici střílel uprchlíky, tak si myslím, že je to jasně ve veřejném zájmu tohle zveřejnit. Ale tohle prostě nebyl ten případ. Tady to nebylo použito v tomhle zpravodajském smyslu, ale čistě jako citace, a byla prostě slušnost se zeptat,“ vysvětluje Michal Zlatkovský.

„Novináři nemají jakési právo od Boha narušovat lidem soukromí, ať už zneužíváním jejich soukromých informací, nebo fyzickým pronikáním do jejich domovů. V době, jako je tato, kdy nové technologie daly státu a soukromým firmám do rukou tolik možností, jak nám narušit soukromí, se musíme bránit o to jasněji a silněji,“ odpověděl pro Radio Wave britský novinář Nick Davies, investigativní novinář, který psal například pro britský deník Guardian a je autorem knihy Flat Earth News o mediální praxi. „Jsou situace, kdy je zásah médií do soukromí oprávněný. Pokud je zveřejnit informace, které jsou jinak považovány za soukromé, jediným způsobem – ale opravdu jediným –, jak mohou novináři odhalit zkorumpovanost politika, policistu, který je pedofil, nebo gangstera na vysoké pozici, pak je musí zveřejnit. Naopak by bylo špatně, kdyby to neudělali. Případů, kdy je to správně, není mnoho, ale jsou důležité. Mimo tyto případy ale všichni ve svých životech potřebujeme soukromí a měli bychom se bránit proti těm, kteří ho narušují.“

„My si vás v DVTV vážíme, a tak mě prostě jen překvapila prudkost vaší reakce na citaci z Facebooku, u kterého, a chápu, že asi špatně, já nerozlišuji soukromé a veřejné. Jedu podle pravidla: co je publikováno na soc. sítích, je veřejné,“ hájil na Twitteru postup DVTV Martin Veselovský. „Mám pocit, že tady ta generace novinářů ty sociální sítě řeší trochu jinak než třeba my mladší, když to tak řeknu. Vidím to třeba i na Jindřichu Šídlovi a podobných, že tohle berou jinak, že pro ně je všechno veřejné. Samozřejmě s tím nesouhlasím, ale nemůžu říct, že by mě to překvapovalo,“ komentuje Michal Zlatkovský tweet Martina Veselovského.

„Ta debata, jak je teď koncipovaná, se vede najednou o soukromí na sociálních sítích, o kterých já nemám ale vůbec žádné iluze. Já samozřejmě vím, že jako u člověka veřejně aktivního můžou moje názory kdekoliv leaknout. Ale pro mě je to principiální debata, kterou bychom mezi sebou měli vést my novináři o tom, jaké jsou standardy naší práce, jaké jsou etické normy naší práce a jak to souvisí s tím, když se médium označuje za seriózní médium. U DVTV mě tato praxe překvapila, protože oni na mě mají telefon, mohli mi zavolat a problém by to nebyl,“ uzavírá Rychlíková.  

Na jakou stranu sporu se přikloníte, nezávisí ani tak na tom, co si myslíte o obecné funkčnosti „tlačítka na Facebooku“ pro přátele, nebo širší veřejnost. Na jedné věci se totiž shodují všichni zúčastnění: soukromí na internetu je prakticky prohraný boj. Otázka ale zní, jestli by facebooková funkce chránící soukromí neměla mít význam pro média, která se považují za seriózní. Neměla by právě tudy vést jedna z hranic mezi médiem nárokujícím si tuto nálepku a bulvárem?

Poslechněte si názory lidí z mediálního prostředí na spor Apoleny Rychlíkové a DVTV.

Spustit audio

Více z pořadu

Mohlo by vás zajímat

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.