Dvory a rezidence ve středověku XXXII.
„Družiníci očekávají vůdcovu štědrost, válečné koně a krvavé, vítězné oštěpy. Jejich jedinou mzdou jsou hostiny a zábavy, které jsou přes svoji neuhlazenost bohatě vystrojeny.“
Tacitův popis před nás staví další z otázek. Jaký měl být ideální panovník a vůdce od 10. století? Odpověď nabídne 32. pokračování seriálu Dvory a rezidence ve středověku s PhDr. Danou Dvořáčkovou a PhDr. Janem Zelenkou z Historického ústavu AV ČR.
Čest versus ješitnost
Působivý odkaz na panovníka jako statečného vůdce, který má vždy stát v čele vojska, nám zanechal kronikář Kosmas. Na počátku 12. století probíhaly boje o vládu v zemi mezi potomky a příbuznými krále Vratislava II. Kníže Vladislav se tehdy pod Vyšehradem nečekaně srazil s vojskem protivníka, ale bitvě se nejprve chtěl vyhnout.
„Tu Dětříšek, syn Buzův, pravil: „Jestliže tebe nehněte a nedotýká se křivda, jíž se na tobě dopustili lidé méně zdatní, aspoň nám povol, ať poznáš, zda jsme živé či mrtvé tělo“. Na to odpověděl kníže Vladislav: „Jestliže se to vykládá ne za čin nepřátelský, nýbrž za zbabělý, v tu chvíli poznáš, kolikrát ten můj meč tam znova a znova se zatne“. A než to dořekl, chytiv štít, první daleko vyběhl ze zástupu, první blýskal v nepřátelském šiku.“
„Předáci čeští, štíte země české! Nechválím se ani nevynáším, ale pravdu pravím: když jsem byl vyhnancem, milostí boží jsem byl všude šťasten a měl jsem dostatek toho, čeho mi bylo třeba; nyní však s pláčem pravím: za života bratra mého a knížete Vladislava nevzal jsem tohoto knížectví a důstojenství zbraní ani jinou mocí, ale z milosrdenství božího a volbou mého bratra za jeho života a od vás všech jsem ho dosáhl. A z té příčiny a tím právem myslím, že jsem ho držel spravedlivě a rozumě. Ale někteří z urozenějších této země, vnuknutím satanovým puzeni, mne pohříchu chtěli zabít... Mne, jenž usiloval o prospěch vlasti a o vaši čest... Neboť ti, kterým jsem uděloval hojnějších darů mé milosti, které jsem nad jiné poctil náklonností, a které jsem nechával sedět po svém boku, právě těch zlá vůle se pokoušela o moji zkázu.“ Tato slova pronesl kníže Soběslav I. před soudním tribunálem v Praze v zápisu kanovníka Vyšehradského. Sám sebe vylíčil jako ideálního panovníka, který svým poddaným nedal sebemenší důvod k nespokojenosti.
Konkrétní příklady ideálů v kronikách
Nemůžeme vynechat popisy Václava II. ve Zbraslavské kronice. Jako zakladatel Zbraslavského kláštera a zadavatel kroniky byl pochopitelně vylíčen doslova zářivě.
„Tedy tento král miloval mír, chránil spravedlnost, soud po všechen čas konal. Nazývali ho přemnozí králem moudrým, dobrým, mírným a knížetem pokoje. On byl zkrátka předmětem obdivu osob vznešených, útěchou ponížených a vytouženým oddechem všech utlačovaných. Byl i rozvážný v radách, mocný v pomocích a spolehlivý v jakýchkoli svěřených tajemstvích; dále byl horlivým šiřitelem služby boží, neúnavným obnovovatelem světského rytířství a neméně oddaným otcem a ochráncem všech osob duchovních; hned byl mnichem, hned rytířem, hned poskytoval všem knížatům poučení o vládě a žádnému žadateli naprosto neodepřel laskavost královské dobroty.“
Ideály byl opředen také Přemysl Otakar II. v zápisech kronikáře Františka Pražského: „Přemysl mocný a udatný, jenž si z dob svého mládí vedl mužně a všude zdobil ušlechtilost královské mysli velkolepostí statečných činů. A ten v touze spravovati moudře království dal sepsati zákony, svůj lid osvítil pravidly spravedlnosti (…) a rozkázal synům svého panstva cvičiti se v rytířství, jako by měli porážet nepřátele a konat jiné vojenské činy (…) laskavě odpouštěl těm, kteří uznávali své viny a nebyl hluchým posluchačem vdov a sirotků.“
Do třetice můžeme připojit nahlédnutí do kroniky Otakara Štýrského, který popsal vratislavského knížete Jindřicha IV. Proba těmito slovy:
„Hojně já již o ctnostech zanechal, jež kníže má míti,
jež vévoda Jindřich naplňoval,
knihy, z nichž se dobře naučil,
co počítal k rytířství,
neboť měl k tomu nadání a sílu,
a též hojně jsem slyšel,
že byl věrný a též dobrý soudce,
statečný, spravedlivý a štědrý,
též ochranu před nebezpečím
dával vdovám i sirotkům.“
Adrenalin středověku
Ke světu rytířů patřilo také dobrodružství, které ve svém textu z 15. století shrnul Václav Šašek z Bířkova v předmluvě k Deníku o jízdě a putování pana Lva z Rožmitálu těmito slovy: „Kterak se knížata a jiní mužové ze vznešeného a urozeného rodu cestujíce po všelijakých místech na souši i na moři, dostávají do mnohých strázní a smrtelných nebezpečí, známých každému, kdo něco takového zkusil.“
Nebylo snadné stát se ve středověku ideálním panovníkem. Vladař musel prakticky neustále dokazovat svou odvahu a stejně tak často prokazovat štědrost. Finanční náročnost takových důkazů se pak snadno mohla stát důvodem pro dobývání nových a nových území.
Příště
V souvislosti s popisem života rytíře nesmíme zapomenout ani dobrodružství srdce, která tak často opěvovali středověcí básníci. Právě za nimi se s PhDr. Danou Dvořáčkovou a PhDr. Janem Zelenkou z Historického ústavu AV ČR vypravíme v příštím pokračování seriálu Dvory a rezidence ve středověku, v historickém magazínu Zrcadlo s premiérou 27. srpna 2010.
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
