Dvory a rezidence ve středověku XL.

Významné události dvorského života Všední den může mít mnoho podob, přesto nás od dávných časů láká nevšednost. Častěji se s ní také setkáváme v kronikách. Nevšedním událostem bude patřit také dnešní pokračování seriálu Dvory a rezidence ve středověku.

S PhDr. Danou Dvořáčkovou a PhDr. Janem Zelenkou z Historického ústavu AV ČR se tentokrát zaměříme na významné události, které provázely život středověké dvorské společnosti. V minulém díle jsme se věnovali panovnickým vjezdům, které vytrhovali ze všednosti nejen panovníky, ale také samotný lid ve městech, která byla navštívena.
Jen pro příklad můžeme uvést zápis z dob Karla IV. a jeho korunovace v Římě: „Zdvihl se takový jásot lidu, radost cizinců, a k tomu zazněl takový zvuk nástrojů všeho druhu, že by nebylo slyšet ani burácení blesku uhodivšího do baziliky, natož aby se slyšeli ti, kdo k sobě mluvili.“


Na poslední cestě… „Za jeho marami jeden z kněží kráčeje až ke hrobu, opakoval žalozpěv. Duše Břetislavova, ať žije vysvobozena ze smrti. A kupodivu svým pláčem dojímal duchovenstvo i lid k pláči tak, že tomu, kdo plakal, ještě více bylo do pláče. A byl kníže pochován za velikého nářku svých na hřbitově kostela svatého Václava v Praze.“ Tento popis posledního rozloučení s knížetem Břetislavem najdete na stránkách Kosmovy kroniky. Organizace smutečních událostí bývaly ve středověku vždy několikadenní událostí. Jedním z hlavních důvodů byl patrně čas nutný k příjezdu důležitých hostů, kteří svou přítomností měli okamžiku, a tak i pohřbívané osobnosti, dodat na významu.

Náhrobek Břetislava I.

Ze stránek Zbraslavské kroniky
Mnohé z informací, které dnes o českých středověkých pohřbech víme, nacházíme na stránkách Zbraslavské kroniky. Mezi prvními je uvedeno rozloučení s matkou Václava II. královnou Kunhutou Haličskou. Kromě smrti matky se ovšem Václav II. musel vyrovnat se smrtí šesti vlastních dětí, které se narodily v manželství s Gutou Habsburskou.

Vyobrazení Václava II. ve Zbraslavské kronice

Přestože dvorské slavnosti zahrnují široké spektrum oslav různých svátků, je v podstatě ze všech jmenovaných případů zřejmé, že všechny probíhaly podle pevně daného schématu. Jádrem byly vždy liturgické církevní oslavy, později doplněné dalšími slavnostními akty jako byly hostiny.

Oslavy rodinného charakteru
I když se v podstatě všechny události v rodině panovníka slavily velkolepě také navenek, měly dopad i na soukromí jednotlivých členů. Další z významných událostí u dvora bývaly křtiny, které máme dodnes popsány v kronikách. Například v záznamech tzv. Pokračovatelů Kosmových se můžeme dočíst o slavnosti křtu syna knížete Soběslava I. v roce 1128, které byl přítomen také panovník Svaté říše římské král Lothar. Právě on měl pozvednout knížecího synka z vody křtu.
Dalším příkladem může být mladší zápis o slavném křtu prvorozené dcery krále Přemysla Otakara II. Kunhuty v roce 1265. Podle zápisu byli přítomni hned tři biskupové – pražský, olomoucký a bamberský. Právě posledně jmenovaný křtil malou Přemyslovnu a král při této příležitosti uspořádal „přeslavné hody a byli pozváni všichni urození čeští, moravští a rakouští“.

Soběslav I. na fresce ve Znojemské rotundě

Velkolepá slavnost se odehrála také při křtu desítky let očekávaného dědice císaře a krále Karla IV. Syn Václav se narodil v únoru roku 1361, tedy v době, kdy bylo Karlovi 44 let. Možná i věk byl důvodem pro sepsání několika doslova rozradostněných listů papeži, šlechtě i „věrným Čechům“. Své nadšení z dědice dával panovník najevo opravdu významně. Tradiční zvonění zvonů nestačilo. Václavovo rodné město Norimberk se dočkalo odpuštění daní i rozsáhlé amnestie vězňů.
Křtiny provázely osmidenní slavnosti s turnaji, divadlem, tancem a dalšími veřejnými radovánkami. Z Karlštejna byly do Norimberka přivezeny také říšské svátosti a ukazovány lidu. Samotný křest se za přítomnosti vzácných hostů „ze všech končin světa“ odehrál v dubnu pod vedením mohučského arcibiskupa, navíc ovšem za přítomnosti dalších dvou arcibiskupů – kolínského a pražského. Slavnostní akt Václavova křtu má ale i jednu „černou skvrnku“ v podobě zápisu pražského kanovníka Pavla Žídka. Jako horlivý sběratel a šiřitel historek, který Václava IV. neměl příliš v lásce, nám ve svém díle Spravovna ponechal mimo jiné tento zápis: „Velice tu zechcal křtitelnici, když ho křtili.“Ostatně ze Spravovny pochází také historka o korunovaci teprve dvouletého Václava, kterou do svých prací zařadili i mnozí další: „V tu chvíli plakal náramně a zesral na hradě oltář sv. Mauricí, na kterým stál, když ho korunovali.“ Uklidnit se podle kanovníka měl, až když mu pekař dal koláček. Otázkou ovšem je, kde by se pekař při slavnostní korunovaci v chrámu vzal. Důvěryhodnost kanovníkova tvrzení tak značně pokulhává.

Václav IV. s manželkou Žofií v Bibli Václava IV.


Příště
Příště už se budeme s PhDr. Danou Dvořáčkovou a PhDr. Janem Zelenkou z Historického ústavu AV ČR věnovat rezidencím. Vysvětlíme si nejen samotný moderní pojem rezidence, který máme také v titulku našeho seriálu, ale začneme s naší středověkou dvorskou společností také cestovat. Nevynecháme přitom ani soukromí, které středověk opravdu vnímal ve zcela jiných hranicích, než ho vnímáme dnes.