Dva roky vládnutí - blíží se koaliční harakiri?

V roce 2004, opět v polovině volebního období, se do věčných lovišť pod tíhou sporů uvnitř sociální demokracie odebral kabinet Vladimíra Špidly. Jeho nástupce, Stanislava Grosse, čekaly krvavé potyčky s křesťanskými demokraty a ani zatím poslední levicový premiér, Jiří Paroubek, neměl s koaličními partnery bůhvíjak klidný život. Tím spíš překvapila slova plná úcty přednesená Paroubkem na nedávném programovém sjezdu KDU-ČSL v Pardubicích.

V současnosti se s vlastními poslanci i koaličními partnery opět potýká ODS. Není radno to podceňovat. Žádná novodobá česká vláda nepadla zásluhou opozice. Vždy ji položila nespokojenost menších koaličních partnerů, ale zejména nejednotnost ve straně, na níž byla vláda postavena.

Nejnepříjemnější potíž Mirka Topolánka se jmenuje Vlastimil Tlustý. Tento ambiciózní a schopný politik, někdejší šéf poslaneckého klubu ODS a krátkou dobu i ministr financí, o sobě coby modrém rebelovi a věrném strážci předvolební Modré šance dal vědět již několikrát. U daňových témat před klíčovým hlasováním přistoupil na kompromis, aby ale následně pokračoval aspoň v mediální palbě. Naposledy se s několika svými věrnými postavil vládní představě narovnání s církvemi. Bude zajímavé sledovat, jak dlouho mu tato vzpoura vydrží. Už teď je ale jasné, že Tlustý nenechá Topolánkovi nic zadarmo. Proto také zaráží, že místo žehlení vnitřních rozporů se současný předseda poslanců ODS Petr Tluchoř za Tlustého veřejnosti omlouvá a škodolibě poukazuje na to, jak jednotně hlasoval proti vládě s levicovou opozicí. Že by si pan Tluchoř takto představoval příměří? Vybavuje se mi vzpomínka, jak dav občanských demokratů v roce 1997 plival na Jana Rumla s Ivanem Pilipem. Ti pak po několika týdnech raději založili vlastní stranu. Kdyby něco podobného zopakoval Tlustý, s největší pravděpodobností by to pro Topolánkův kabinet bylo vražedné. Ovšem ani premiér nepřekypuje diplomatickým nadáním. Lidovce z jejich vlastní sjezdové tribuny vyplísnil za nedostatečnou loajalitu jak k vládnímu programovému prohlášení a koaliční smlouvě, tak k reformnímu volebnímu programu KDU-ČSL, a navrch přidal udání Jiřího Čunka, že zákon o vyrovnání s církvemi prý nepovažuje za absolutní lidoveckou prioritu.

Pokud měl Topolánek odvahu stavět do latě celou Lidovou stranu s předsedou v čele, nelze se pak divit zvěstem o důrazném a nepříjemném tlaku, kterému měla být vystavena místopředsedkyně poslaneckého klubu KDU-ČSL Michaela Šojdrová, když ve Sněmovně hodlala navrhnout zrušení poplatků pro novorozence a matky v porodnici. A aby nezůstal pozadu, přisadil si tentokrát i Topolánkovi ne vždy oddaný první místopředseda Pavel Bém, podle kterého dělá dnes Jiří Čunek vše pro to, aby vládní koalici rozbil. Špičky ODS objevují Ameriku. Diví se, že protřelejší z koaličních partnerů, volí obvyklou taktiku pro polovinu volebního období. Její součástí je předběžné koketování se stranou, která má největší naděje vyhrát příští volby. Skoro se mi chce říct, že takové chování má středová KDU-ČSL v genech. Stojí mezi občanskými a sociálními demokraty, je programově kompatibilní s oběma proudy a velmi jí záleží na tom, aby nevypadla z vládního soukolí. Na tom ale není nic špatného. Naopak bychom si měli připomínat, že koaliční vlády jsou užitečné tím, jak obrušují extrémní postoje a brání válcovacím choutkám velkých partají. Být ve vládní koalici však vyžaduje trpělivost a připravenost k ústupkům od všech zúčastněných. Lidovci a zejména Zelení už v Topolánkově kabinetu museli překousnout mnohé. Hysterie lídrů ODS tudíž není na místě. Vždyť i jejich menší partneři potřebují před svými voliči vykázat jisté úspěchy. Jinak by příště nemuseli sedět ani ve Strakově akademii, ani v poslaneckých lavicích. Tam, kde není prostor pro dramatické povstání celé strany, jde ale nalézt skulinku pro jednoho, dva rebelující poslance. Lidovci mají Šojdrovou s Hovorkou, zelení Zubovou s Jakubkovou, ODS Tlustého s jeho středočeskými spojenci. Mohou přitom být stejně tak torpédy, která potopí vládní kocábku, jako výstavními kusy dokládajícími vnitrostranickou a vnitrokoaliční pluralitu. Mirek Topolánek by měl na tuto dvojsečnost myslet. Nakonec se mu může totiž stát, že vláda neskončí ani po stoprvé vážné výzvě opozice k demisi, ani po sólo akcích koaličních poslanců, ale po několika necitlivých, ba neomalených větách samotného ministerského předsedy.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .