Důvěru voličů může mít jen velký a odvážný politik

28. květen 2005

Nedávno jsem četl v denním tisku komentář jednoho politologa k současným událostem v Německu, který napsal, že se kancléř Schröder a předseda SPD Müntefering rozhodli vypsat nové celostátní předčasné volby, které by se mohly konat už po prázdninách. Musím odpovědně prohlásit, že dotyčný člověk trpí zásadním nedostatkem znalostí o německém politickém systému.

Z toho co napsal není totiž vůbec nic pravda. Žádný kancléř a už vůbec ne předseda jedné politické strany nemohou v Německu vypisovat žádné nové volby. Německá ústava, tzv.Grundgesetz, přesně a detailně předepisuje možnosti, jak může být zvolen nový kancléř a jak mohou být vypsány předčasné volby. Mluví o tom články 67 a 68. Článek 67 popisuje vyjádření nedůvěry, tzv.Misstrauenvotum, vůči kancléři ze strany opozice. Německý parlament, Bundestag, může kancléři vyslovit nedůvěru jen tehdy, jestliže do osmačtyřiceti hodin zvolí většinou svých poslanců nového kancléře a požádá prezidenta, aby propustil starého kancléře. Této žádosti musí prezident vyhovět a jmenovat nového kancléře.

Pokud se tento postup nepodaří a v dané časové lhůtě není zvolen nový kancléř, zůstává ten starý v úřadě. Článek 67 zařadili do německé ústavy její tvůrci z hlediska zkušeností z Výmarské republiky, kde se kancléři střídali velmi často podle toho, kdy se rozhodly politické strany, že budou nové volby a poslední slovo měl podle svého uvážení sám říšský prezident, který mohl jmenovat koho chtěl. Vyslovit někomu nedůvěru je totiž relativně snadné, někteří poslanci mohou být uplaceni nebo zastrašeni, nebo prostě v dané chvíli chybí v parlamentu. Daleko těžší je současně v krátké časové lhůtě většinou zvolit nového kancléře.

O jeho osobě tak nesmí rozhodovat prezident, ale musí být jmenovitě zvolen parlamentem. Toto vše se může stát v případě, že ještě neuplynulo řádné čtyřleté volební období dané vlády, v jejímž čele stojí spolkový kancléř. Jde takříkajíc o výměnu kancléře bez předčasných voleb.

Článek 68 pak popisuje, jak lze dojít k předčasným volbám. Tehdy musí sám kancléř požádat parlament o vyslovení důvěry. Jestliže mu důvěru odepře většina členů parlamentu, může prezident na návrh kancléře během 21 dnů rozpustit parlament. Zdůrazňuji může, ale také nemusí. Může nechat uplynout 21 dnů a tím skončí jeho právo rozpustit parlament. Nebo může také dojít k situaci, že se prezident rozhodne rozpustit parlament a podepíše příslušný dokument, ale kancléř si to na poslední chvíli rozmyslí a odmítne tento dokument kontrasignovat.

Všimněte si vážení posluchači toho, jak je v Německu nesnadné předčasně rozpustit parlament a vypsat volby před jejich řádným termínem! Když přece jenom dojde k rozpuštění parlamentu, musí se nové volby konat během šedesáti dnů.

Z toho, co jsem nyní řekl vyplývá, že kancléř Schröder, pokud chce, aby byly předčasně vypsány nové volby, musí postupovat následujícím způsobem a žádným jiným. Musí předně požádat o vyslovení důvěry parlament. Jenže v dnešním německém parlamentu má stávající vláda, složená ze socialistů a Zelených, většinu. Aby se tedy došlo k předčasným volbám, musí kancléři Schröderovi vyslovit nedůvěru i několik jeho vlastních poslanců. Jinak to nejde.

Pak teprve může kancléř požádat prezidenta o rozpuštění parlamentu a mohou být vypsány v dané lhůtě předčasné volby. Jenže problém je v tom, že by šlo o takový malý podvůdek. Vládní koalice totiž ve skutečnosti svému kancléři důvěřuje a SPD ho nepochybně znovu postaví ve volbách jako svého kandidáta na kancléře. Takže kdyby mu několik poslanců SPD řeklo při jeho žádosti o důvěru své "ne", bylo by to "ne" předstírané, taktické, neupřímné. Šlo by jenom o to, že by se tím otevřela cesta k předčasným volbám, které by socialisté nyní chtěli, aby se pokusili co nejrychleji o zastavení svého sestupného trendu a o mobilizaci všech levicových voličů. Je to z hlediska socialistů lepší než pomalé umírání do řádných voleb.

Jenže z hlediska německé ústavy to není dobrý postup. Z jejího hlediska je to politicky vhodné jen tehdy, jestliže kancléř nedisponuje momentálně potřebnou většinou v parlamentu nebo si touto většinou není jist. Pak si žádostí o důvěru může posílit svou pozici a pustit se z jistotou do další práce. V dnešním případě tomu tak ale není, kancléř je si jist potřebnou většinou v parlamentu, nebo přesněji řečeno, zatím se neozval ani jediný poslanec vládní koalice, který by ho zpochybňoval.

Někdo by mohl namítnout, že je to pořád lepší než v České republice. Měl by pravdu. Tady může vládní koalice prohrát prezidentské volby, evropské volby, senátní volby, krajské volby a stále se drží svých křesel ve vládě a tvrdí, že stále stejně trvá její mandát z voleb parlamentních. SPD prohrála v nejlidnatější spolkové zemi Severním Porýní - Vestfálsku, ve své tradiční baště a hned tentýž den z toho vyvodila důsledky. U nás prohry řeší vládní koalice jenom opakovanou výměnou premiéra a vždy se tváří, že teď konečně našla toho pravého chlapíka.

Ve vládě sedí stále Unie svobody, která všechny volby od parlamentních výrazně prohrála, ví, že se do příštího parlamentu nedostane, ale stále vyhlašuje, že nechce odejít od jakési rozdělané práce. Průzkumy veřejného mínění jí přitom opakovaně sdělují informaci od voličů: prosíme odejděte, ale oni jakoby neslyšeli. To sociální demokraté alespoň reagují na přání voličů, sice pomalu a zdlouhavě, ale přece. To je celkově vzato opravdu velký rozdíl v politické kultuře, ale oba dva příklady, český i německý, svědčí v podstatě i o krizi zastupitelské demokracie v dnešní Evropě.

Tato krize vychází z toho, že občané jsou nespokojeni se svými politickými reprezentacemi a myslí si, že se od jejich představ příliš vzdálily. Jsou nespojeni také s tím, že vlády nejsou schopny přijít z nějakými opravdu promyšlenými reformami a obávají se, že v důsledku této neschopnosti dříve či později přijdou o své sociální zajištění, o práci a další životní jistoty. Mnozí pak dokonce přestávají důvěřovat v Evropskou unii a nechápou, že pokud ji pohřbí, zničí ve skutečnosti své poslední jistoty a budou vystaveni nemilosrdné konkurenci nejen těch silnějších a dravějších, ale i těch, kteří si budou chtít bezohledně zachránit svou kůži před vichrem globalizace.

Slova jako společenství, solidarita, společně sdílené hodnoty a další budou pak odhozena mezi zastaralé a přežité věci.

Situace není pochopitelně stejná v celé Evropě. Existují v ní i silní a schopní političtí vůdcové, kteří s převahou vyhrávají volby a těší se trvalé důvěře většiny svých občanů.

Za všechny bych chtěl jmenovat britského premiéra Tony Blaira a bavorského premiéra Edmunda Stoibera. Jeden je socialista a druhý konzervativec, ale jedno mají společné. Je to schopnost vést své země na cestě prosperity. Británii se za Tony Blaira hospodářsky daří, střední vrstvy jsou na vzestupu a Bavorsko je už dlouho zemí s nejvyšší prosperitou z celé Spolkové republiky Německo.

Není teď čas rozebírat příčiny, jedno je však jisté: podstatnou roli v obou případech důvěra občanů v tyto politiky. Ta se velmi těžko a dlouho získává, ale lehce ztrácí. Ve vyspělých demokraciích stačí malé chyby a trest se brzy dostaví. Poslední volby v Severním Porýní - Vestfálsku toho byly dokladem.

V nedospělých demokraciích se naopak mohou politikové dopouštět i velkých chyb a dál pobírají své mzdy z veřejných prostředků. Stačí, když tu a tam předhodí nějaké milodary určitým sociálním skupinám a mají klid. Evropská unie by se proto měla znovu vrátit ke svým občanům a více jim naslouchat.

Měla by více hledat schopné a odvážné politiky, kteří by byli schopni přesvědčit občany, že jejich programy jsou z hlediska potřeb občanů ty nejlepší, i když si to všichni hned nemyslí. Doufejme, že se to podaří.

autor: Rudolf Kučera
Spustit audio