Dramaturg Rádia Mama: Korektnost jsme neřešili, měli jsme otevřená srdce. Dělali jsme to pro lidi
Stál za legendárním Rádiem Mama, které v 90. letech hýřilo humorem a satirou, jaká se už na rozhlasových vlnách neopakovala. Dušan Všelicha kolem sebe dokázal poskládat tým, který platil na Vinohradech za provokatéry, zároveň ale sbíral ocenění z rozhlasových soutěží. Jejich dílo můžete exkluzivně slyšet v Létě s Rádiem Mama. „Poslouchejte to s vědomím, že to dělali lidé s otevřeným hledím a poctivou vůlí udělat něco dobrého pro posluchače, aby se jim líp žilo,“ říká.
K lásce k Československému rozhlasu se dostal přes sex, přiznává ve speciálním rozhovoru pro Český rozhlas Plus někdejší dramaturg Rádia Mama Dušan Všelicha. Coby kralupský rodák začal v 80. letech chodit na přednášky o sexu, které organizoval rozhlasový moderátor.
Čtěte také
Díky němu se Všelicha dostal poprvé k mikrofonu. „Rozhlas mám vlastně rád od 17 let,“ vyznává se dramaturg, který po roce 1989 začal pracovat v oddělení rozhlasových her, kde mezi herci potkal budoucí hvězdy Rádia Mama.
Jejich příležitost přišla záhy, když tehdejší šéfredaktor pražského rozhlasového vysílání Libor Vacek nabídl skupině kolem Všelichy, aby naplnili odpolední vysílání Prahy. Satiru už si část z nich vyzkoušela krátce na soukromém rádiu vlastněném Jihoafričany, kde ale fungovali jen 12 dní.
Podoba Rádia Mama se rodila za pochodu. „Něco jsme zkusili na mikrofon, ale někdy to sneslo jen jedno vysílání,“ popisuje tehdejší dramaturg. Tak to bylo třeba s pořadem, do kterého přišla rodina Hervertových.
Čtěte také
„To už bylo hodně,“ hodnotí někdejší dramaturg rozhovor s náhodnou rodinou s ulice, jejíž otec ve vysílání odhaloval estébáky, zatímco jeho děti pěly písně.
Rádio Mama měla být pozitivní značka, stejně jako je máma pozitivní a srozumitelné slovo. „Jenže v té znělce to vlastně není mama, ale malá. To říkala moje dcera, když hladila kočičku,“ přiznává Všelicha.
Kreativní a obratní Češi
Jedním z nejoblíbenějších pořadů Rádia Mama se brzy stalo Přepadení. „První dva pořady ani neměly hlubší kostru, zkrátka každý měl nějaký nápad. Myslím, že první Přepadení bylo, když si Jirka Macháček vymyslel, že bude banka, že zavolá do jiné banky a oznámí řediteli, že jejich podniky jsou nuceně sloučené. A že banka toho ředitele kvůli tomu přišla o 20 procent svých aktiv,“ vzpomíná Všelicha na 90. léta, kdy banky vznikaly i krachovaly častěji než dnes.
Čtěte také
„A ten ředitel málem dostal infarkt. Macháček mu pak zavolal, že se omlouvá a že to byla legrace, on se dvakrát ubezpečil, že jeho banka o nic nepřišla, a pak souhlasil s vysíláním.“
Další Přepadení stálo na požadavku mít auto se dvěma volanty, protože fiktivní řidič jezdí často do Británie, kde se řídí vlevo, a tohle by mu ulevilo. „V autoservisu řekli, že je to blbost, a my řekli, že zaplatíme. A v tu chvíli nad tím začali přemýšlet, že řadicí páka by zůstala jedna, ale pedály by se musely předělat,“ přibližuje Všelicha.
„Dodnes z toho mám dobrý pocit – z toho, jak byli lidé kreativní a obratní,“ zdůrazňuje a připomíná Přepadení, v němž rozhlasáci objednávali svatební oblek na koně.
„Nebyli jsme nekorektní“
Veřejnost také neměla představu o tom, co už je nekorektní, a stereotypy sloužily k pobavení. „Nás ani nenapadlo, že by to bylo nekorektní. Vůbec jsme to neřešili,“ přiznává Všelicha.
Čtěte také
„A zároveň nám nešlo o to někoho zesměšnit. My jsme šli do studia s tím, že chceme udělat skvělé vysílání. Nebylo v tom nic zlého,“ ujišťuje a dodává, že redakce se za svá Přepadení dotyčným vždy omluvila a třeba s hasičem, který figuruje v díle zvaném Dohořávky, se spřátelili.
„Když se mě dnes lidé ptají, jestli by to šlo natáčet i dnes, tak nevím. Myslím, že by to muselo být mnohem kousavější než tehdy. A také by to muselo projít přes šéfredaktora, kterého by zároveň generální ředitel neustále takzvaně mlátil klackem po hlavě a šéfredaktor by mu neustále říkal, že tady jde jen o kreativitu,“ míní bývalý dramaturg.
Redakce s otevřeným srdcem
Všelicha vzpomíná, že část pracovníků rozhlasu Rádiu Mama fandila, část ne. „Věděli jsme, že to, co děláme, je provokace. Ale dělali jsme to i tak. I když přišly reakce vedení, nechci nikoho jmenovat, ale třeba generálního ředitele. Nám se ale zdálo, že by nemělo být cenzurování,“ zdůrazňuje. „A tak jsme dělali ve vysílání test Venušiných kuliček. Ale to byly provokace.“
Čtěte také
Také publikum se dělilo na nadšené a odmítající. Lidé z obou táborů volali na rozhlasovou ústřednu a redakce je vpouštěl do vysílání. „Úplně naštvané lidi volali málokdy. Možná nám je ústředna jen nepřepojila. Ale jednou se to stalo na Rádiu Limonádový Joe,“ vzpomíná Všelicha.
„Oldřich Kužílek alias Olaf Lávka si asi půl hodiny povídal s člověkem, který tvrdil, že jsme zločinci. A Kužílek to všechno přiznal, až toho člověka utloukl svým pozitivním přístupem. Přitom ten člověk jen chtěl zažít to, co dnes umožňují sociální sítě: zařvat si, nandat to tomu druhému,“ uznává bývalý dramaturg.
Čtěte také
Redakce Rádia Mama měla pověst zlobivých dětí, ačkoliv za svoji práci získávali ceny na mezinárodních soutěžích. „Já jsem pořád plačtivě doufal, že nás ta instituce spíš ocení a přijme. Příznivců jsme měli dost, lidé se k nám hlásili, ani v jídelně si ode mě nikdo neodsedal. Tak jsem doufal, že by ta instituce nás mohla brát,“ vzpomíná Všelicha.
Jenže to se nestalo. A hudební pořad, za který stanice získala medaili na Radio Days v Šanghaji, se ani neodvysílal. „I ta účinkující Číňanka to slyšela, až když jsme odešli z rozhlasu,“ připomíná.
Produkce Rádia Mama nadlouho zmizela v rozhlasovém archivu. Oživili ji až dramaturgové Stanislav Vintr, David Hertl a archivářka Petra Tanclová, kteří stojí za Létem s Rádiem Mama.
„Já to neslyšel hrozně dlouho. A neskromně musím říct, že jsem se kolikrát divil, jak mi to přišlo hezký,“ svěřuje se Všelicha, když po bezmála třiceti letech znovu uslyšel legendární pořady. „A to se nechlubím sám sebou. Já se tomu snažil jen vytvořit prostor. Byly to nápady skvělých lidí.“
Posluchačům Léta s Rádiem Mama někdejší šéfredaktor závěrem vzkazuje: „Poslouchejte to s vědomím, že to dělali lidi s otevřeným srdcem. A někteří tady už nejsou. Dělali to lidé s otevřeným hledím a poctivou vůlí udělat něco dobrého pro posluchače, aby se jim líp v tu chvíli žilo.“
Poslechněte si celý rozhovor.
Nejposlouchanější
Více o tématu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
