Dominikánu Braitovi nabízeli propuštění z lágru, odmítl to

Rodák (1898) z bulharského Ruščuku se do Čech dostal ve třech letech, kdy se jeho rodiče rozvedli a chlapce se ujali pěstouni z Lokte na Karlovarsku. Nakonec vyrůstal v útulku u sester dominikánek a vystudoval pražské Akademické gymnázium.

Čtěte také

Opat Machalka se před 70 lety ocitl v čele vykonstruovaného procesu s řeholníky. Dostal 25 let

Vstoupil do dominikánského řádu a pokračoval studiem teologie – střídavě v Olomouci, Římě a belgickém Saulchoiru. Když v roce 1930 získává doktorát, je už čtyři roky klíčovou osobností katolické revue Na hlubinu (1926-1948), kterou sám založil. Většina jeho textů byla určena k náboženskému vzdělávání věřících; poukazoval v nich na závaznost i životnost křesťanství.

Braito se svým psaním obracel především na intelektuálněji založené vrstvy věřících s cílem povzbudit jejich náboženský život. Mezi lety 1930 a 1950 byl profesorem estetiky a mystiky na dominikánském řádovém učilišti v Olomouci, za nacistické okupace také ředitelem olomouckého kněžského semináře.

40 let od kněžské primice

Proslul jako obratný debatér, neúnavně diskutující o mnoha otázkách, s mimořádně hlubokými znalostmi náboženského života. Právem bývá označován za jednu z vůdčích osobností katolické Moravy své doby. Přeložil do češtiny celý třetí díl Summy theologické Tomáše Akvinského, do řady časopisů napsal několik stovek článků.

Čtěte také

Bohumil Vít Tajovský: Člověk musí hořeti

Už od konce druhé světové války se vymezoval vůči ideologii komunistické strany, sám byl přitom velmi dobrým znalcem marxismu-leninismu. Byl zatčen 16. března 1950 v arcibiskupském paláci v Olomouci a při výsleších přiznal kontakty s katolickou informační službou v Paříži, které doručoval informace o situaci katolické církve v Československu.

Tehdejší komunistická justice to označila za velezradu a špionáž a Braito byl v procesu s takzvanými „vatikánskými agenty“ v dubnu 1950 odsouzen na 15 let vězení. Prošel věznicemi na Mírově, ve Valdicích, Leopoldově a na Pankráci. Odmítl předčasné propuštění na svobodu pod podmínkou, že půjde učit do komunisty ovládaného kněžského semináře v Litoměřicích.

Z výkonu trestu se vrátil po amnestii 11. května 1960. Žil pak v Praze s minimálním důchodem, psal a krátce před smrtí dokončil životopis svatého Dominika. Zemřel 25. září 1962 na srdeční selhání; den po 40. výročí kněžské primice. V roce 1993 byl rozhodnutím Krajského soudu v Praze plně rehabilitován.