Dnešní noviny jsou již odpoledne staré aneb rozdělování křesel

Tudíž je velmi pravděpodobné, že jedno z nich obsadí Miroslav Kalousek. Dále se pozorný čtenář může dozvědět, že unionisté uhájí post ministra pro místní rozvoj a budou muset obětovat jedno křeslo ve vládě. Znamená to, že dny Vladimíra Mlynáře ve vládě jsou zpečetěny. Samozřejmě by se v dnešním tisku našla řada dalších zaručených informací z těch nejserióznějších zdrojů, které si podle očekávání nepřejí být jmenovány.

Jak už to v těchto případech bývá, všechno je nakonec jinak. Takže odpolední zpravodajství ČTK, rozhlasu a televize posouvá informace dnešního tisku do oblasti spekulací, které se nenaplnily. Potvrdilo se, že zaručeně důvěryhodné zdroje vypouštěly do médií úmyslně informace, které měly rozehrávat nejrůznější hry. Po jejich skončení je zřejmé, že jednoznačným vítězem je šéf lidovců Miroslav Kalousek. Udržel v pozicích všechny dosavadní ministry z KDU-ČSL. Odolal tak tlaku a uhájil i ministerstvo zahraničí.

Tím pádem nemusí vysvětlovat Svobodovým příznivcům uvnitř strany, proč hodil přes palubu bývalého šéfa lidovců. Zároveň se Kalouskovi podařilo odvést pozornost od své osoby. V záplavě polemik o dělení křesel úplně zapadlo to, že v nové vládě budou pouze dva ze tří koaličních šéfů. Miroslav Kalousek tak zůstává v pozici, že se může distancovat od sporných kroků vlády a připravovat si pozici po volbách do poslanecké sněmovny, kdy bude o nové vládě patrně vyjednávat s občanskými demokraty. Navíc svým lpěním na zachování dosavadních křesel obsazených zástupci KDU-ČSL dal sociálním demokratům jasně najevo, že v koaličním jednání není rozhodující, kdo má jakou nominální sílu ve sněmovně.

Pokud nechtěl Gross riskovat ztroskotání konstrukce nového kabinetu, musel na ultimátum lidovců přistoupit. Tím se dostal do komplikované situace uvnitř vlastní strany. Musí nalézt způsob jak umlčet nespokojence. Například Laštůvkovi s Kavanem leží v žaludku zahraniční politika České republiky a osoba Cyrila Svobody. Především snaha o jejich uklidnění motivovala Grosse k neúspěšné snaze o získání ministerstva zahraničí pro sociální demokracii. To se mu nepodařilo.

Jako náplast na bolístku může nabídnout zisk ministerstva pro místní rozvoj. Je pravděpodobné, že tato kořist se většině sociálních demokratů bude líbit, ale že to vášně zcela neuklidní. A to přesto, že pro některé sociální demokraty je to klíčové ministerstvo. Jednak může významným způsobem ovlivňovat tempo deregulace nájemného a hlavně má pod kontrolou různé fondy pro regiony z Evropské unie. A prostřednictvím těchto peněz se dá získávat náklonnost voličů. Podobně je na tom ministerstvo zemědělství. Když se k tomu přidají finance, ministerstvo práce a sociálních věcí a rovněž vnitro, nemohou si sociální demokraté příliš stěžovat. A to přesto, že se nedokázali zbavit problémového ministerstva zdravotnictví. Rovněž unionisté mohou být spokojeni.

Vše nasvědčovalo tomu, že se smířili pouze se dvěma křesly. Nakonec jim i kvůli neústupnosti lidovců spadla do klínu křesla tři. A nejde o resorty bez vlivu. Obrana, spravedlnost a v jednadvacátém století i informatika mají svoji váhu. Takže menší koaliční partneři dosáhli prakticky toho, co chtěli. Stanislav Gross se podle svých slov rovněž necítí jako poražený. Otázkou zůstává, zda stejný pohled vnutí i všem svým stranickým kolegům. Pro vznik nové vlády je totiž nutná bezvýhradná podpora všech sociálně demokratických poslanců. A bezprostředně po oznámení o dělbě ministerstev mezi jednotlivé koaliční partnery se ozvaly nespokojené hlasy. Podle očekávání jeden z nich patří předsedovi zahraničního výboru poslanecké sněmovny Vladimíru Laštůvkovi.

Ten se dokonce nechal slyšet, že setrvání Cyrila Svobody včele resortu zahraničí mu nedává příliš důvodů, proč podpořit nový kabinet. Další sociální demokrat Radim Turek zase není spokojen s tím, že nestraníka Kostelku by na ministerstvu obrany měl nahradit unionista Kühnel. A rovněž Turek má pochybnosti o tom, zda podpoří vládu. Takže Stanislava Grosse čeká nové kolo vyjednávání, tentokrát uvnitř sociální demokracie. Obsazením ministerských křesel se Gross pokusí umlčet nespokojence. Pokud se mu to nepodaří, může počítat s tím, že vláda ve sněmovně neprojde. Což si Gross ani jeho vlivní lobbyisté nechtějí ani náhodou připustit a pro úspěch udělají maximum.