Diváci ji milovali. Za lásku v osobním životě ale tvrdě zaplatila. Osudové ženy: Nataša Gollová

5. září 2020

Půvabná a něžná. Přinesla si od divadla k filmu svoji píli a tvůrčí inteligenci a svoji osobitost,“ psaly o ní nadšeně dobové kritiky. Rozvinout naplno svůj talent jí ale osud nedopřál. V dokudramatu účinují Ondřej Kepka, Dana Černá nebo Petr Čtvrtníček. Hovoří publicista Stanislav Motl, který se s herečkou několikrát setkal.

Host: Stanislav Motl
Účinkují: Ondřej Kepka, Václav Neužil, Dana Černá, Gustav Hašek, Olga Zimmermannová-Kaštická, Petr Čtvrtníček
Připravila: Ivana Chmel-Denčevová
Napsal: Hynek Pekárek
Zvukový mistr: Jan Brauner, Jonáš Rosůlek
Režie: Michal Bureš
Premiéra: 5. 9. 2020
 
Pužité zdroje a literatura:
Czesany Dvořáková, Tereza: Idea filmové komory. Českomoravské filmové ústředí a kontinuita centralizačních tendencí ve filmovém oboru 30. a 40. let. FF UK. Disertační práce. Praha, 2011.
Mandlová, Adina: Dneska už se tomu směju. Praha: Československý filmový ústav, 1990.
Rohál, Robert: Lesk a bída slavných českých žen. Praha, Petrklíč, 2012.

Nataša Gollová se narodila 27. února 1912 v Praze. Původně se jmenovala Hodáčová. Kvůli svému otci, který byl významný politik, poslanec parlamentu a profesor ČVUT, si ale zvolila umělecký pseudonym – po svém dědečkovi profesoru Jaroslavu Gollovi. A ani jméno Nataša ve svém křestním listu neměla.

„Její rodiče se sice inspirovali hlavní postavou z Tolstého románu Vojna a mír, svoji dceru ale pojmenovali Natálie,“ říká o slavné herečce publicista Stanislav Motl.

Okouzlena nejen Paříží

Nataša Gollová pocházela z dobře situované rodiny. A zajímalo ji studium. Po maturitě na gymnáziu sice toužila studovat školu pro sociální pracovnice, ale protože tam brali dívky až od dvaceti let, začala studovat pražskou filozofickou fakultu.

Ovládala čtyři světové jazyky. Uměla jezdit na koni. A hrála na klavír. Tanec a herectví později začala studovat soukromě.

S tanečním souborem odjela jako dvacetiletá do Paříže. A tam, v ateliéru malíře Aloise Šímy, potkala francouzského básníka Tristana Tzaru. Výrazný představitel dadaismu byl sice o 16 let starší než ona, ale nepochybně v ní zanechal hluboký dojem. V kontaktu spolu zůstali až do roku 1948, říká publicista Stanislav Motl, který se s herečkou několikrát setkal.

Herečkou být nechtěla

V roce 1934 přijala Nataša Gollová angažmá v divadle v Olomouci. Na své divadelní začátky sama vzpomínala jako na rozpačité. Velmi rychle se ale „vyhrála“ a po jedné sezoně v Olomouci odešla do prestižního Národního divadla v Bratislavě. V té době tu působila celá řada výborných českých herců. A odtud už byl jen krůček k angažmá v Praze.

„Útlá, světlé vlasy jí padaly dolů jako drobné andělské vlnění. Celá byla jako stvol a listí a jako porcelánová zranitelnost východního světa nedotčeného hrabivou civilizací.“
Divadelní kritik Sergej Machonin

Na filmovém plátně

Nataša Gollová v roce 1933 před nástupem do angažmá v olomouckém divadle

Velmi slibně rozjetou hereckou kariéru znásobilo její působení ve filmu. Hrála od roku 1932, ale naprostým přelomem byl rok 1939 a film Eva tropí hlouposti.

Následoval snímek Kristian, kde vytvořila nezapomenutelnou komediální dvojici s Oldřichem Novým. Její energie byla úžasná. Jen v roce 1939 natočila neuvěřitelných osm snímků,“ připomíná publicista.

V roce 1939 také probíhal casting do nového filmu Otakara Vávry Pohádka máje. „Nataša Gollová byla ale ve svých téměř třiceti letech na roli Helenky příliš stará. Režisér ji ale přesto obsadil. Roli totiž hrála s naprostou věrohodností 16leté lesní víly,“ říká Stanislav Motl.

Protektorát

Rok 1939 ale znamenal i protektorát a sílící nacistický tlak také ve světě filmu. Nacisté ovládli nejen ateliéry na Barrandově, ale také v Radlicích, v Hostivaři, ve Zlíně a i všechny další důležité filmové instituce.

V roce 1941 dokonce zorganizovali přehlídku filmů. Konala se ve Zlíně pod názvem Filmové žně. A protože byl ve stejném roce uveden film Hotel Modrá hvězda s Natašou Gollovou v hlavní roli, vypravila se do Zlína i ona. Na pokoji bydlela se svojí kamarádkou a hereckou kolegyní Adinou Mandlovou.

Návštěva Zlína pro ni byla osudová. Potkala tady totiž svého budoucího partnera Wilhelma Söhnela, ostravského Němce, který v době nacistické okupace dohlížel na českou kinematografii. 

„Byl to typ inteligentního bonvivána. Zájem hereček si vyloženě užíval. Natašini rodiče a mnoho jejích kamarádů ji ale před ním varovalo,“ uvádí publicista.

Prostě spala s Němcem

Na vztah Gollové a Söhnela později vzpomínal i režisér Otakar Vávra: „Doktor Wilhelm Söhnel nebyl nacista. Ale v době, kdy byl Němec jako Němec a psal se s malým n, byla Nataša Gollová ve stejné situaci jako Bárová a Mandlová. Prostě spala s Němcem. Vyřešila to nejčestnějším způsobem. Zatímco se obě hvězdy daly zatknout, aby je lidi nelynčovali, Nataša odjela do terezínského ghetta, kde vypukl skvrnitý tyfus a kde jako ošetřovatelka neúnavně pomáhala.“ 

Herečka bohužel onemocněla také. A i když se nakonec vyléčila, poznamenalo ji to na celý život. Mimo jiné už nemohla mít děti.

Nataša Gollová

Soudci a souzení

Po válce se národ rozdělil na vítěze a poražené. Na soudce a souzené. A to se týkalo i herců a hereček.

„Kdo konkrétně se na osudu Nataši Gollové podepsal, nevím. V každém případě se stejně jako její další kolegové ocitla před prověrkovou komisí. Potrestána byla zákazem činnosti. Na rozdíl od Mandlové, Bárové nebo Buriana mohla za dva roky opět hrát. Nikoli ale v Praze,“ vzpomíná Stanislav Motl.

A tak odešla do Českých Budějovic, kde potkala svého budoucího manžela režiséra Karla Konstantina. V roce 1948 se za něj provdala. O manželském štěstí se ale mluvit nedalo. 

Byl to hrozný alkoholik. Spíše než velká láska to bylo zoufalství. Proč si ho vzala? Protože byla v těch Budějovicích úplně sama… Zmizela z pláten kin. A pozvolna se vytrácela i z povědomí diváků,“ vzpomínal později Svatopluk Beneš.

Werichova Sirael

Velký comeback na Natašu Gollovou čekal po návratu do Prahy, když ji Jan Werich v roce 1951 obsadil do hlavní ženské role ve filmu Císařův pekař.

Spolupráce s ním ale pokračovala i dál. Na jeho výzvu odešla Nataša Gollová z Fidlovačky do jeho Divadla satiry, kde působila až do roku 1962. V rámci Městských divadel pražských pak hrála až do předčasného důchodu v roce 1970,“ dodává Stanislav Motl.

Vrátila se i do světa filmu, i když už nikdy neztvárnila žádnou významnější roli. Poslední velká herecká příležitost se jí naskytla v roce 1974 v komedii Drahé tety a já režiséra Zdeňka Podskalského. To už ale bojovala se svojí závislostí na alkoholu.

Rozdávala radost

Stanislav Motl se poprvé s Natašou Gollovou setkal, když už pobývala v domově důchodců v pražské Krči. „Chodila o berlích, měla zákal v očích, ale pořád tam byly líbezné rysy Helenky. Na nočním stolku měla jednu jedinou knihu, přestože si ji nemohla přečíst. Ta kniha se jmenovala Pohádka máje.“

Nataša Gollová zemřela v roce 1988 v 76 letech.

Spustit audio

Související