Disidentka, která se rvala s estébáky, získává Cenu Paměti národa

14. listopad 2021

Jarmila Stibicová se svým manželem podepsali Chartu 77 hned v první vlně. Jedni z mála pardubických disidentů se tak stali pro místní StB raritou a objektem zájmu, ale i obav. Jarmila, jedna z výrazných dam disentu, totiž neúnavně obesílala komu nistické úřady svými stížnostmi, zastávala se pronásledovaných, organizovala protesty. Je mimo jiné známá tím, že se při zatýkání chovala neobyčejně statečně, křičela o pomoc, vytrhávala se estébákům, lehala si na zem.

Jarmila Stibicová v roce 1989

Dne 17. listopadu převezme Jarmila Stibicová v Národním divadle jako jedna ze čtyř letošních laureátů občanské ocenění Cenu Paměti národa. Ceremoniál od 20:00 hodiny přenáší Český rozhlas Plus, Česká televize a slovenská RTVS. 

Od roku 2010 udílí Post Bellum Ceny Paměti národa, a to vždy v Den boje za svobodu a demokracii 17. listopadu z Národního divadla od 20:00 hodin v přímém přenosu Českého rozhlasu, České televize a slovenské RTVS. Ocenění již získalo 56 osobností – převážně váleční veteráni, přeživší holokaustu, účastníci domácího a zahraničního odboje, někdejší političtí vězni a další. Letos převezmou ocenění čtyři laureáti: chartistka Jarmila Stibicová, někdejší voják PTP František Vatzula, bývalý politický vězeň Jiří Lukšíček a Livia Herzová, přeživší Osvětim.

Na Youtube je zveřejněn unikátní záznam z roku 1988 ze zatýkání chartistů, kteří se sešli v hospodě U Holečků u pražské Hvězdy. Policisté vyvádějí ze zahradní restaurace přední disidenty Havla, Uhla, Jirouse, Stárka a další, postaví je před kameru a předčítají jejich jména, datum narození, bydliště a zaměstnání.

V 19. minutě přichází Jarmila Stibicová.

Vzdorovitě neuposlechne výzvy policisty, aby se postavila před kameru, sedne si ke stolku pod strom a vzdorovitě odvrací tvář. Estébák přesto předčítá z její zabavené občanky: „Stibicová Jarmila, 14. 8. 1933, bytem Pardubice, zaměstnána Oděvní podnik služeb Pardubice…“

V té době tato akademicky vzdělaná učitelka angličtiny, češtiny a ruštiny pracovala jako uklízečka.

Jarmila Stibicová s žáky, Pardubice 2015

Jarmila Stibicová se narodila v srpnu 1933 v Turkovicích v okrese Pardubice. „Otec pocházel ze starého selského rodu a rodiče byli vychováni ideály masarykovské republiky,“ začíná své vzpomínky pro Paměť národa paní Stibicová.

Vystudovala češtinu, ruštinu a angličtinu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, do ledna 1970 působila jako profesorka na chemické průmyslovce v Pardubicích. Pak ji kvůli protestům proti sovětské okupaci ze školy vyhodili.

Nejistota, zda se vrátíte domů

Jarmila Stibicová jako členka přípravného výboru Klubu angažovaných nestraníků (KAN), spoluorganizovala a účastnila se stávek a hladovek, ty organizovala později v 80. letech na protest proti zatčení disidenta Stanislava Devátého.

Jarmila Stibicová a Vladimír Čech, 80. léta

První ostřejší střet s režimem zažila v roce 1969, za rozšiřování letáků k výročí sovětské okupace byla odsouzena k šesti měsícům vězení s podmínečným odkladem na dva roky. Později hlavně po podpisu Charty 77 se opakovaně ocitala v cele předběžného zadržení.

„Nikdy jste nevěděl, když jste vyšel z domu, jestli se vrátíte. Ale v zásadě to byla jen ta zadržení,“ popisuje Stibicová. Estébáci obtěžovali i příbuzenstvo, na Jarmilu se marně vyptávali u její vnučky ve školce, pražských synovců zase na tetu.

„Brali to jako klukovskou romantiku, věděli, co mají dělat,“ pochvaluje si Jarmila Stibicová.

Po vyhazovu ze školy pracovala jako uklízečka na poloviční úvazek. Kromě toho soukromě doučovala angličtinu – jako svobodné zaměstnání. K tomu potřebovala povolení pardubického městského národního výboru.

Po druhé svatbě (první manželství skončilo rozvodem) zanechala uklízení a zůstala jako žena v domácnosti a ve svobodném povolání jako učitelka jazyků. Po podpisu Charty v roce 1977 ale povolení, které se muselo každý rok obnovovat, již nedostala.

Chartu podepsal i manžel Jarmily Stibicové: „To byla vždycky u každého otázka volby, jaké má priority. A pro mě bylo důležitý, abych žila v souladu sama se sebou,“ říká Stibicová.

Drsný zážitek ve věznici

Po zorganizování hladovky za Stanislava Devátého zatkli a odvezli Jarmilu Stibicovou k prohlídce do ženské pardubické věznice – dostala se do rukou sadistické dozorkyně. Ta ji, ač Jarmila oznámila, že je po gynekologické operaci, nechala stát nahou na betonu, dělat dřepy v roznožení apod.

Jarmila Stibicová a lidé z Amnesty International, Praha 80. léta

Podmínky, jež spatřila ve věznici, považuje paní Stibicová za podstatně horší, než znala z kanceláří StB. Říká: „U těch estébáků alespoň určitý respekt byl.“ Soud nakonec stíhání proti hladovkářům zamítl a vše skončilo pouze pokutami.

Druhou půlku 80. let pamatuje jako dobu narůstající odvahy ve společnosti. Rostla prý i solidarita lidí. Přicházeli za ní zájemci o podpis třeba Několika vět. V kostelích mnozí faráři již odvážně vyslovovali přímluvy například za Jana Palacha během takzvaného Palachova týdne.

Estébáci se nám dodnes chechtaj

Jarmila Stibicová

Spíše zdrženlivá je paní Stibicová v hodnocení lidí, kteří udávali StB. „Nejvíc křičí ti, kteří nic proti režimu nedělali. Ale když to byla třeba rodina, které hrozili vzít děti, to je přeci něco jiného než ti, kteří za to dostávali peníze, nebo ambiciózní lidé, kteří to dělali dobrovolně,“ říká Jarmila Stibicová.

Připomíná také nešťastníky, kteří závazek pod tlakem podepsali, ale pak se tím trápili a snažili se z toho dostat. Podle ní ovšem nejhorší je, že ti, kteří to celé organizovali, skončili s vysokými penzemi. „Chechtaj se nám. Estébáci zůstali nepotrestaný a vězni z 50. let živoří. I chartisti leckdy dostali žebrácký důchody,“ připomíná Stibicová.

Po roce 1989 Jarmila Stibicová zasedla v pardubickém zastupitelstvu za Občanské fórum, působila v Amnesty International, živila se překládáním, vyučovala na gymnáziu a konzervatoři.

Jarmila Stibicová v roce 2016
autor: Mikuláš Kroupa
Spustit audio