Děti se nemají jak vybít, proto se rvou, tvrdí psycholog. Natáčet se u toho může zvyšovat brutalitu

7. květen 2021
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Spolužáci šikanují a nahrávají chlapce ve škole

Rodiče děsí stále častější bitky dětí, které se jako lavina šíří na sociálních sítích. Školáci si mezi sebou vyřizují účty a kamarádi je u toho hecují a natáčejí na telefon. Přibývá i případů domluvených hromadných rvaček, do kterých se zapojují už i děti ve věku okolo jedenácti let. Jsou dnešní bitky jiné, nebo dokonce brutálnější než dřív? 

Rvali jsme se jako koně,“ říká dětský psycholog Petr Šobra. „Nemyslím si, že je v nás víc brutality. Je to spíš potlačená agrese,” odpovídá na otázku, jestli jsou současné dětské bitky skutečně brutálnější.

Čtěte také

„My s tou potlačenou energií neumíme vědomě pracovat. Ať je to ve škole, v zájmových kroužcích, my ji potíráme a ta energie se kumuluje. Navíc se v online době zrušil tělocvik, takže to, co by dětem zařizovalo aspoň nějaké vybití přes ‚chemii v těle‘, najednou nefungovalo. Tak jak by to měly děti odreagovat? Ta zvířeckost v nás je.“

Podle Šobry je náš život v určitém směru pohodlnější než dřív a vede tím i k větší agresi ve společnosti. Nemusíme totiž vynakládat tolik fyzické námahy k tomu, abychom alespoň kousek z naší frustrace odreagovali. Rychle vstřebáváme informace, rychle se přemisťujeme, ovšem bez našeho vlastního pohybu.

Jak by se měly děti energii odreagovat? Ta zvířeckost v nás je.
Petr Šobra

Kumulovanou energii a s ní i agresi pak nezpracováváme tak snadno jako dřív, ať už třeba chůzí nebo manuální činností. Agrese je proto obecně víc, protože ji jednoduše nestíháme ventilovat.

Jsou děti nespokojené?

Pro dětského psychologa Václava Mertina jsou drsné bitky znamením i toho, že se dětem málo věnujeme a málo děláme pro to, aby se děti chovaly slušně a byly v životě spokojené:

„Preferujeme – nic pro ti ní – matiku a češtinu, to je pro nás nejdůležitější. Ale abychom učili děti mnohem víc a programověji přiměřenému sociálnímu chování a jednání, tomu zatím nevěnujeme moc velkou pozornost.“

Čtěte také

Jak Petr Šobra, tak i Václav Mertin se shodují v tom, že společenské postavení rodin v případě bitek nemusí být tolik rozhodující.

„Že je dítě svým způsobem nespokojené, to se může týkat i rodin, které jsou velmi dobře situované. Je ale pravděpodobnější, že tam, kde jsou sociální poměry rozhárané, se pak objeví něco, čemu pak říkáme sociálně patologické jevy,“ říká Mertin.

Dát dětem činnost

Petr Šobra dělí rodiče na asistenty a konzultanty. Právě rodič asistent, pro kterého je důležité se o potomka postarat tak, že radši udělá všechno sám a dítě samo nemusí prakticky dělat nic, podle něj děti málo učí nést vlastní zodpovědnost.

Čtěte také

„Děti toho zvládnou víc, než k čemu jsou pouštěny. Nedostávají prostor nesením té odpovědnosti, tím pádem k rozvoji kompetencí. A to znamená, že zkouší, v čem jsou dobří. Já se domnívám, že hraje roli i to, že chtějí nějak trávit čas a mít v něm nějakou vlnu, nějaký zážitek.“

Pokud nemá dítě silné zázemí, je podle Václava Mertina velká pravděpodobnost, že pro něj skupina vrstevníků bude zdrojem životního smyslu. Takové dítě potřebuje získat ve skupině vlastní pozici a může se stát, že „úspěšná“ bitka mu poslouží k upoutání pozornosti nebo zvýšení postavení v partě.

Děti toho zvládnou víc, než k čemu jsou pouštěny. Nedostávají prostor nesením odpovědnosti, tím pádem k rozvoji kompetencí.
Petr Šobra

Pravidelné povinnosti jsou proto u dětí důležité, zdůraznuje Mertin:

„Povinnosti, to je činnost. A dítě tu činnost potřebuje, musí být smysluplná, aspoň trošku, někdy by ho měla taky trochu bavit. Ale opak činnosti je nuda. A když se nudím, tak co budu dělat? Napadají mě různé myšlenky, ve škole koukám, co bych udělal spolužákovi. A když jsem venku, možná někoho z party napadne, pojďme, uděláme tohle. Těch nápadů je velké spektrum a násilí tam může být taky.“

Víc brutality na záznamech

Děti ještě nedokáží dohlédnout, co na sociálních sítích vydávají za svědectví. Jak říká Mertin, bez internetu by dětské bitky neměly takový ohlas a nebyly by pro děti tolik atraktivní.

Čtěte také

Roli v natáčení rvaček může podle Šobry hrát i fenomén psychologie davu, kdy se člověk vzdává odpovědnosti, kterou převádí na celou skupinu lidí, ať už u bitek přítomných nebo je sledujících na internetu.

„Z tohoto pohledu může být rvačka brutálnější, než kdyby ji nikdo nenatáčel. Anebo taky, když se rvačka natáčí, tak to bude dané dítě vydávat za podávání výkonu a dá do toho víc, než kdyby se bitka odehrávala mezi čtyřma očima,“ míní Šobra.

Zkus to

Jak můžou rodiče děti před podobným chováním ochránit? „Rodiče by měli mít odvahu předávat dětem jakoukoliv odpovědnost, kterou uvidí, že z nich pramení,” doporučuje Šobra. 

Čtěte také

„Většina dětí si tu odpovědnost vezme, když rodič nemůže, když je třeba nemocný. Dítě se musí o sebe postarat a musí si například obléct samo ponožky,“ naráží Petr Šobra na to, že máme potomky učit samostatnosti už od útlého věku.

A doporučuje používat větu „zkus to“, která se něj může stát tou nejkouzelnější větou, za kterou dítě vnímá, že když v něj někdo věří, tak v sebe může věřit taky.

„Děti, co se budou mlátit na ulici, v 99,9 procentech v sebe věřit nebudou. Když si budou věřit, nebudou si muset dokazovat něco tím, že se poperou. Je to prostě nedostatek víry v to, že to zvládnou,“ myslí si Šobra.

Poslechněte si reportáž Martiny Rasch.

autor: Martina Rasch
Spustit audio

Související