Děti se nechávají testovat, aby se potkaly s dědou a babičkou a natočily jejich vzpomínky
Děti se svými učiteli zdokumentovaly za tento rok skoro 300 životních vzpomínek pamětníků vyprávějících převážně o životě v komunismu. Jsou mezi nimi dramatické osudy bývalých politických vězňů z uranových lágrů, emigrantů či někdejších studentů z roku 1989. Záznamy vznikaly navzdory covidu on-line, nebo za přísných podmínek negativního PCR testování.
Už skoro deset let organizuje Paměť národa a Český rozhlas na základních školách projekt Příběhy našich sousedů. Převážně osmáci a deváťáci vyhledají pamětníky a jejich vzpomínky během několika měsíců zdokumentují pro Paměť národa.
Výsledkem je kromě jiného i rozhlasová reportáž v rozhlasovém hávu dokumentárního cyklu Příběhy 20. století. Letos se do projektu zapojilo i přes potíže s covidem 1500 žáků a 300 učitelů z více než 250 škol.
Příběhy našich sousedů vede nezisková organizace Post Bellum. S partnerem Českým rozhlasem už deset let organizuje žáky a studenty na školách po celé republice, kteří natáčí vzpomínky pamětníků. Projekt je financován nejen městskými částmi, městy, obcemi a kraji, ale i soukromými dárci. Děkujeme všem, kteří pomáhají třeba drobnými částkami. Jak na to, najdete zde.
Na Příbězích našich sousedů mi připadá nejdůležitější setkání generací, říká Veronika Stehlíková, historička, šéfka koordinátorů Příběhů našich sousedů, mimochodem dcera vojenského historika Eduarda Stehlíka.
„Někdy se stává, že se žáci poprvé vyptávají na život staršího člověka a zjišťují, že starší osoba není jen paní, která chce pustit sednout v autobuse, ale že za sebou má silný a mnohdy složitý příběh. Jeden chlapec po skončení projektu svojí prezentaci zakončil slovy: ‚Už nikdy neřeknu stará bába.‘ Projekt posiluje vzájemný respekt mezi generacemi. I pamětníci říkají, že je překvapilo, jak jsou žáci šikovní, a že jim udělalo radost,“ popisuje Veronika Stehlíková.
Děti chtějí příběh a do rozhlasového studia
Příběhy našich sousedů během covidu museli učitelé a koordinátoři Paměti národa organizovat online. Později, když se zdálo, že pandemie konečně ustupuje, mohli žáci navštívit pamětníky osobně, ale až po negativním PCR testování.
„Jaká je motivace těchto dětí? Chtějí slyšet příběh a dozvědět se o historii 20. století víc a jinak než z učebnice. Často máme v týmech alespoň jednoho žáka se zájmem o techniku. Děti se nejvíc těší, že půjdou do Českého rozhlasu a budou nahrávat ve studiu, nebo že se naučí stříhat video,“ popisuje Veronika Stehlíková, vedoucí koordinátorka Příběhů našich sousedů.
Co přináší Příběhy našich sousedů učitelům?
Učitelé nám často píší, že své žáky poznali z jiné stránky. Mají radost, protože zjistili, že děti jsou mnohem šikovnější oproti tomu, jak je znali z běžné výuky. Projekt prospívá vzájemnému vztahu mezi učitelem a žáky. Učitelé získávají hlubší důvěru ve své žáky, zjišťují, že jsou schopni něco většího společně dotáhnout do konce.
Předpokládám, že se nejvíc zapojují učitelé dějepisu…
Je to různé. Samozřejmě dějepisáři, ale hodně i češtinářů, máme i matikáře, tělocvikáře nebo učitele informatiky. Často se jedná o třídní učitele.
Zaznamenané příběhy bývají velmi emotivní – popisují perzekuci nebo ztrátu blízkých osob. Jak tuto skutečnost náctiletí žáci prožívají a zpracovávají?
Na to se snažíme žáky připravit. Probíráme se tím, co může nastat, jak pracovat s tím, když se třeba pamětník rozpláče, nebo když žáky v příběhu něco šokuje. Do reportáže mají žáci zpracovat téma, které na ně v příběhu nejvíce zapůsobilo. Žáci velmi dobře takové téma identifikují, často se ukáže, že všem utkvěla stejná věc. Citlivě s nimi probíráme, co na ně a jakým způsobem zapůsobilo. Občas mě překvapí, jak velkou empatii žáci během projektu projevují.
Pandemie přinesla do vzdělávání velké změny, mnoho nových výzev i překážek. S čím jste se museli vypořádávat vy v rámci Příběhů našich sousedů?
I za běžných podmínek není úplně snadné projekt dostat na školy, zvlášť tam, kde projekt neznají. Za pandemie jsme museli přesvědčit učitele, aby to zkusili i v tomto nelehkém roce. Učitelé přecházeli znovu na distanční výuku, která je sama o sobě náročná, zároveň měli obavy z toho, co si počnou, když žáci nebo pamětníci zapojení do projektu přestanou komunikovat. Nebylo možné osobní setkání s pamětníkem, o což učitelé žáky nechtěli připravit, takže někteří z nich zapojení do projektu odkládali.
A pak jsme samozřejmě čelili i určitým vlnám demotivace na straně některých účastníků – někteří celkově odpadali, přestali se připojovat nejen do našeho projektu. Z naší strany to představovalo mnohem větší nasazení – větší součástí práce koordinátorů se tak postupně stalo dodávání energie a motivace přepracovaným učitelům i celková psychická podpora.
Co jste museli v projektu během pandemie upravit?
Kompletně jsme celý projekt převedli do online formy včetně všech workshopů i závěrečných prezentací, nechtěli jsme nic riskovat, přece jen covid nejvíc ohrožuje staré lidi. Měli jsme z tohoto přechodu obavy. Naši koordinátoři předávali instrukce, jak si vytvořit improvizované studio doma, a účastníci pak přes kameru lektorům ukazovali, jak si doma vystavěli studio. Naštěstí byli všichni odhodláni tyto obtíže zvládnout.
Jak se pandemie projevila na počtech zapojených žáků? A vidíte v online verzi i nějaké přínosy?
Určitý pokles účasti jsme zaznamenali, ale zdaleka nebyl tak markantní, jak jsme se obávali. Měli jsme v uplynulém školním roce skoro 1500 žáků. Jak se ukázalo, přínosem online podoby projektu bylo i to, že se jak žáci, tak učitelé po technické stránce hodně zlepšili.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.