Děti Inků

Západní společnost je tradičně dosti liberální co se týče nemanželských dětí a svazků. Děti bývají vychovávány v čistém prostředí, není zneužívána jejich práce, naopak rodiče se starají, aby dětem nic nescházelo. Samozřejmostí je také školní docházka od útlého věku dítěte, do jeho dospělosti a bez lékařské péče bychom si život ani nedovedli představit. Jak to ale vypadá v Peru, v zemi, která ještě začátkem devadesátých let dvacátého století patřila k nejchudším zemím Jižní Ameriky a ve které se za posledních dvě stě let vystřídaly stovky vlád, junt a revolucí?

Když se v roce 1532 v Peru vylodil španělský conquistador Francisco Pizarro se 168 muži, změnil se navždy osud celé země. Vláda Inků skončila a začala epocha španělské kolonizace.

Podívejme se, jak to s dětmi vypadá na peruánské vesnici. První podmínkou spokojeného života novorozence je být manželské dítě (i přes to, že promiskuita v Peru je vysoká). Po narození je dítě pokřtěno. Existují dva základní obřady. První z nich vychází ze staré indiánské tradice stříhání vlasů. Každý přizvaný si na křtu ustřihne pramínek vlasů a dítě něčím podaruje. Druhý způsob je tradiční křesťanský křest. Oba obřady jsou na vesnicích často kombinovány.

Vzhledem k vysoké úmrtnosti dětí do dvou let bývá křest často prováděn až po této kritické hranici. Smrt je v Peru běžně přijímanou událostí. Lidé jsou nuceni se s ní setkávat mnohem častěji, než jak jsme zvyklí my. Téměř každé dítě v Peru ztratilo sourozence. Bohužel hrozba nemoci děti neopouští ani v pozdějším věku. Peruánci na vesnici nemají pestrou stravu, většinou jedí brambory (upravené na mnoho způsobů) a kukuřici. Maso jedí velmi zřídka. Ve spojení s nedostatečnou hygienou je to smrtící kombinace. Většina dospělých již nemá zuby. Velmi časté jsou záněty průdušek, střevní infekce a parazité v těle. Situaci ještě zhoršuje postoj lidí k lékařům - vesničané jim nevěří a nechodí k nim.

Jelikož jsou rodiny chudé, děti často mají jen jedno oblečení a případně gumové sandálky. Peruánské děti jsou velice zvědavé a touží po tom, aby mohly chodit do školy. To je jim sice umožněno, ale často chybějí, protože musí rodičům pomáhat při práci, například při sklizni brambor. Ve školách se nejčastěji vyučují tyto předměty: jazyk (úředními jazyky jsou španělština, kečujština a ajmarština), matematika, sociální vědy (hlavně občanská výchova), přírodní vědy a náboženství.

Muži často nehledí na chudobu a najdou si peníze na alkohol (většinou nekvalitní pálenky, které jsou také častou příčinou smrti), po kterém bývají obvykle agresivní a zbijí ženu i dítě. V postavení mužů a žen zde jsou velké rozdíly, i když ne závratné tak jako na středním Východě. Muž je zde pán a žena je občas nazývána "služebnou". Muži také rodiny často opouštějí a dále se o své potomky nestarají. Vše zůstává na bedrech samotných matek, které ovšem mají stále šanci najít dalšího muže.

I když jsou Peruánci považováni za zaostalé, mají mnoho svých tradic, ke kterým by mělo být přihlíženo při snahách o rozvoj této země. Nenuťme jim své hodnoty, nechme je udržet si svou krásnou kulturu.