Děti do kaváren patří, nesmíme ale problém politizovat, varuje novinář

Jednu takovou ceduli o nevhodnosti restaurace pro děti s dětmi do šesti let si pověsil jeden mladoboleslavský podnikatel, a se zlou se potázal: Nejvyšší správní soud jeho krok zhodnotil jako diskriminační. Děti jsou také lidé a mají svá práva, tak proč by jim měl být paušálně zapovězen svět dospělých?

„V obecné rovině děti do kaváren patří,“ uvedl v pořadu Pro a proti publicista Luděk Staněk. „Neexistuje ale na to právo, a rozhodně nejde o věc, která by měla být vymahatelná soudně. To mi přijde absurdní.“

Podle něj se většina lidí dokáže například v kavárnách ovládat nebo se ovládat nechá, na rozdíl od dětí.

Jedním z problémů této debaty je absurdní politizace, soudí novinář.

Neexistuje právo, aby si lidé kdekoli, například v kavárně, mohli dělat, co uznají za vhodné, bez ohledu na to, jestli to vyhovuje obsluze, lidem okolo a tak dále, vysvětlil Staněk.

„Pokud se někteří lidé tak chovat chtějí, a zaštítí to politickým prohlášením typu chceme si užívat mnohost života, tak je to v pořádku, ale třeba já nechci v tu chvíli sdílet to, co třeba někomu připadá jako roztomilé. Mám právo nesdílet, když nechci,“ prohlašuje novinář.

Staněk: „Bavíme se o tom, jestli děti patří do kaváren, a už po třech minutách jsme se dostali k antidiskriminačnímu zákonu... Jakmile se z poměrně banálního problému, jako k čemu má sloužit určitý prostor, a jestli jeho vlastník má právo tam někoho vpustit, nebo nemá, stane politikum, velice rychle to celé nabere absurdní kontury.“

Dokumentaristka a publicistka Apolena Rychlíková souhlasí, že děti do kaváren patří.

Rychlíková: „Naší snahou jako společnosti by mělo být vytvářet ten rozptyl co nejširší, abychom se v nějaké toleranci mohli pohybovat všichni a s nějakým vzájemným respektem. Vylučovací metoda mi přijde dost nebezpečná, protože pak není těžké vyloučit i někoho jiného.“

„Otázkou je, jak zvládnout sladění prostorů, rodičů a dětí,“ dodává.

Nedokáže si ale prý představit, že bychom takto vyhroceně debatovali o jakékoli jiné skupině lidí. „Pak se můžeme se bavit, jestli patří autističtí lidé do tramvaje, nebo postižení někam jinam.“

Staňkovu promluvu cítí Rychlíková jako „naléhavou“. „Jako by to vše bylo součástí nějakého každodenního útlaku, a vy jste nebyl schopen matku dítěte, které vás rozrušuje, požádat o nápravu.“

Dokumentaristka je přesvědčena, že čím větší snaha rodičů děti integrovat do dospělé společnosti, tím je to prospěšnější.

„Nemůžeme po provozovateli kavárny chtít, aby mě v kavárně s dítětem nechal nebo měl dětský koutek. Jen v čistě obecné rovině mluvím o tom, že je podle mě důležité snažit se ty dva světy k sobě přibližovat, a netvořit mezi nimi bariéru, která tu často je,“ upozornila na oddělování světa dětí a dospělých Apolena Rychlíková.