Deset let od počátku prostestů proti Miloševičovi v Jugoslávii

Ne že by se vůdci stran koalice, Vuk Draškovič ze Srbského hnutí obnovy, Zoran Džindžič z Demokratické strany a Vesna Pešičová z Občanského svazu Srbska nějak vzájemně zbožňovali, nicméně ve zmíněném období měli společného nepřítele. Byl jím tehdy všemocný jugoslávský prezident Slobodan Miloševič. Právě jím ovládané úřady odmítly výsledek voleb uznat.

Miloševič možná tušil, že takový krok vyvolá u části veřejnosti odpor, nicméně co následovalo, překvapilo i jeho. Do ulic srbských měst začaly každý den vycházet statisíce lidí. K protestům se aktivně připojily i vysoké školy, zejména bělehradská univerzita. Studenti získali podporu svých profesorů a největší protivládní demonstrace od počátku války v bývalé Jugoslávii začínaly otřásat Miloševičovou autoritou.

"Máme tady sametovou revoluci jako v roce 1989 u vás," dušoval se tehdy v rozhovoru se mnou jeden ze studentských vůdců. "Ať žije demokracie a svoboda," ozývalo se denně na ulicích srbských měst. Policie sice bránila strategické objekty, nicméně proti demonstrující veřejnosti nezasahovala. Problémy jsme měli spíše my, zahraniční novináři. Ne příliš výrazné skupinky Miloševičových stoupenců nás obviňovaly z falešného informování v Česku. Jednou nás několik takových lidí otevřeně napadlo. Možná nepříjemný konflikt zažehnali až blížící se demonstranti, před kterými Miloševičovi stoupenci raději prchli do postranních ulic.

Probíhající demonstrace podporovaly jak část tisku tak i Radio B-92 a studentská rozhlasová stanice Indeks. Ty ale podobně jako u nás v roce 1968 po vstupu vojsk Varšavské smlouvy úřady odpojily od vysílačů. Po vítězství opozice nakonec odpovědný ministr prohlásil, že přerušení vysílání způsobily sníh a déšť, které prý poškodily zařízení vysílačů.

Prezident Jugoslávie neměl podle zákona nějaké široké pravomoci. Jinak tomu bylo v případě Miloševiče, který vládl prostřednictvím svých nohsledů, zastávajících vlivné ústavně podložené funkce. Sám nejlépe tušil, že jeho hvězda jednou zhasne. Věděl, že je zbytková Jugoslávie hospodářsky zruinovaná a nutně potřebuje zahraniční pomoc, které se však za jeho vlády nedočká. Byl si vědom i toho, že jako válečný zločinec by mohl skončit před haagským tribunálem, což se později doopravdy stalo.

Za pomoci kolegů z Radia B-92 mi přislíbil rozhovor Zoran Džindžič. Přišel jsem do sídla opoziční koalice na hlavní bělehradské ulici Terazije. Představil jsem se celým jménem. Džindžič se pousmál a odpověděl skromně. "Já jsem Zoran." Mluvil klidně prostě a jasně. Zpochybňovat velkosrbské zájmy si ale netroufl. Tehdy by žádný takový politik u veřejnosti nemohl uspět. Vuk Draškovič, druhý vůdce koalice Zajedno mi zase tvrdil, že Miloševič nakonec pod tlakem demonstrací a zahraničí ustoupí. A skutečně se tak stalo. Parlament po třech měsících schválil zvláštní zákon, který výsledky voleb uznal.

Byl to ale i konec koalice Zajedno. Každý z vůdců tří stran chtěl hrát dominantní roli. Už několik týdnů po protestech se natolik rozhádali, že měla jejich jednota pouze jepičí život. Text písně, která se stala hymnou protestů - Zůstaneme navždy spolu, se ukázal jako nereálný. Miloševič si mohl mnout ruce. Když v souvislosti s válkou v Kosovu začalo NATO bombardovat Jugoslávii, byl prezident znovu na vrcholu moci. Srbové chtěli mít ve svém čele vůdce a ne rozhádané opoziční lídry.

Když se ale Miloševič pokusil znovu zfalšovat výsledky voleb, tentokrát prezidentských, došla Srbům trpělivost. 5. října roku 2000 ho lidovou revolucí svrhli. Prezidentem se stal Vojislav Koštunica. Politik, který se sice se svou Demokratickou stranou Srbska, neúčastnil protestů před deseti lety, nicméně pro většinu voličů byl přijatelný. Nebyl zapleten do žádných korupčních skandálů, nedopustil se zrady a nebyl považován za politika, který by byl poplatný NATO a Západu. Srbové se tehdy rozhodli, že nový prezident hlavně nesmí být zločinec a destruktivní diktátor, jako jeho předchůdce.

A jaké plyne poučení z demonstrací před deseti lety? Diktátor je sice k poražení, když se proti němu opoziční síly spojí. Pokud je ale jejich jediným pojítkem společný nepřítel, je to pro další jednotu a pozitivní spolupráci, která by vedla k převzetí moci málo. Trvalo ještě mnoho měsíců, než se Zoran Džindžič stal předsedou srbské vlády a Miloševiče přes odpor nového prezidenta Jugoslávie Koštunici vydal haagskému tribunálu. Nakonec byl za tento čin a snahu o potírání zločinu a korupce zavražděn před budovou vlády odstřelovačem z řad bývalých chráněnců Miloševiče v policii.

Zbytková Jugoslávie se nakonec přejmenovala na státní svazek Srbska a Černé Hory, který po třech letech neúspěšných pokusů o zachování společného státu zanikl letošním oddělením druhého jmenovaného území. Srbsko se stalo také i když poněkud nechtěně, samostatným státem. Koštunica je jeho premiérem, ale spory s nacionalistickou opozicí a nejasná podpora vládě parlamentem vede k předčasným volbám, které proběhnou 21. ledna příštího roku. Teprve ty rozhodnou, zda se Srbsko bude přibližovat Evropské unii, nebo zda bude osamělým balkánským státem, jehož izolace se bude v případě vítězství radikálních nacionalistů spíše prohlubovat.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .