Deník z Indie: Barakudy

Jízda autobusem v Indii patří mezi mé oblíbené kratochvíle, neboť je pokaždé velkým zážitkem. Velký a poměrně rychlý autobus se totiž musí na úzké a nerovné silnici proplétat mezi nákladními a osobními vozy, motocykly, volskými spřeženími, kravami, kozami a dalšími účastníky silničního provozu. Řidiči tu jezdí stylem brzda-plyn a za neustálého troubení ženou autobus se značným fortelem směrem k cíli. To, že jsem v autobusu neměl ještě žádnou nehodu, pokládám za malý zázrak.

Poslední jízda byla výjimečná z několika důvodů. Autobusy v Indii obvykle nesou jména bohů nebo svých majitelů, což většinou vyjde nastejno, neboť i lidé se tu jmenují Ganéš, Rámakršna, Višnu nebo Šiva. A tak jsem dost překvapeně zíral na autobus, který mě měl odvézt z Čidambaram do Pondyčéri. Nesl totiž obrovský nápis Ferrari. Jeho majitel se neskrýval s ambicemi stát se automobilovým závodníkem, což bylo vidět i na stylu jízdy. Tak rychle jsem v Indii autobusem ještě nejel. Řidič z něj ždímal skutečně maximum a ještě než jsme opustili město Čidambaram, dva lidé se pozvraceli a jeden měl rozbitou hlavu. Kupodivu si nikdo nestěžoval, pouze obvyklé ranní drmolení cestujících a probírání nejnovějších zpráv velmi rychle ustalo. Také snahu v autobuse posnídat většina lidí vzdala. Nakonec nebyl myslím nikdo, kdo by neutržil aspoň menší šrám nebo modřinu, a celí zkoprnělí, ale šťastní cestující se v Pondyčéri vypotáceli z autobusu a štrádovali si to rovnou ke stánku s kávou a čajem. Řidič bleskurychle otočil autobus, přistavil ho k nástupišti a byl připraven vytvořit další časový rekord.

Lov barakud nebyl o nic méně zajímavý. Lovil jsem je v Mamallapuram, kde mám známého rybáře jménem Tiru. Před dvěma roky mě vzal s sebou na moře a já ho požádal, zda bych mohl jet zase. Odjezd naší lodě vzbudil na břehu značnou pozornost. Po vesnici se totiž rozkřiklo nejen to, že sem dorazilo hejno barakud, ale také to, že sem dorazil běloch, který umí tamilsky, má zvláštní rybářské vybavení a koupil posádce dvě láhve brandy, z čehož jedna ještě zbyla. Už před odjezdem se polovina čtyřčlenné posádky zpila tak, že nemohli chodit natož řídit loď. Sehnat náhradníky ale nebyl problém a tak jsme nakonec přece jen odrazili od břehu.

Pravidlo, že kapitán opouští loď poslední, tu zřejmě neplatí, neboť Tiru sebou říznul na palubu jako první a do konce jsme ho nemohli probudit. Po chvíli ho následoval poslední pravidelný člen posádky, a tak zbyli dva náhradníci, půl láhve brandy, moře a já. Uháněli jsme si to k místu lovu a já s úsměvem vzpomínal, jak mě Tiru ujišťoval, že rybáři na moři nepijí a že se tudíž nemám čeho bát. Jak nám ale obzor pomalu mizel z dohledu a slunce za horami, mě mizel úsměv z tváře a já začal přemýšlet, zda to v případě nouze doplavu. Asi po hodině jízdy jsme vyhodili kotvu a začali se připravovat k lovu. Chlapi vyndali prádelní šňůry a já se těšil, jak jim to s vysokopevnostním vlascem o průměru 0,28mm natřu. Po setmění jsme rozsvítili lampu, neboť světlo jednak přitahuje ryby a jednak vneslo trochu pořádku do chaosu na palubě vyvolaného nadmírou alkoholu. Asi v deset se dostavily barakudy. Po deseti minutách jsem zjistil, že mé vybavení je dobré tak na rybník u nás na návsi, a půjčil si jednu prádelní šňůru od spícího kapitána. Začaly se dít věci. Barakuda je nesmírně dravá ryba připomínající vzdáleně naši štiku. Na háčky jsme jim napichovali jednoduše kusy rybího masa. Vytáhnout tuhle silnou rybu na palubu nebylo jednoduché a nejednou se stalo, že barakuda přemohla i prádelní šňůru. Chytili jsme asi třicet barakud, z nichž největší měla tak metr. Byl jsem spokojen, neboť poslední cíl mé cesty - chytit v Indii rybu - byl splněn a já mohl jet s klidným svědomím domů. Cesta zpět na pobřeží se obešla bez větších komplikací a kapitán Tiru měl radost z toho, jak si krásně odpočinul a kolik jsme mezitím chytili ryb.

A co říci na závěr? Indie je nesmírně zajímavá země plná zajímavých míst a lidí a pokud se člověk pozorně dívá, může si odvézt plno krásných zážitků.