Deník z Indie
Po návštěvě Madurai jsem konečně dorazil do Ramesvaram, kam jsem se už dlouho těšil. Je to poměrně malé, ale významné městečko - vlastně jedno z nejvýznamnějších poutních míst v Indii.
I přes velký nápor poutníků se tu však poměrně daří udržovat čistotu a klid. Kromě jinde obvyklých krav, koz, prasat a psů se zde v ulicích volně pohybují ještě osli. Pozorovat nadurděného řidiče, jak se troubením snaží přimět osla, aby se hnul z vozovky, je náramná legrace. Osel se totiž zpravidla ani nehne.
Mé první kroky směřovaly k mé "adoptivní" rodině. Rodinu tvoří už jen Appa (otec), Amma (matka) a jejich osma, zatím neprovdaná dcera. Osm dcer v okolí vzbuzuje značný respekt, neboť provdat a zaopatřit věnem tolik děvčat není žádná legrace. Jim se to ale daří a sedm z nich má po svatbě. Appa i Amma si vždy přáli syna, ale protože osud jim v tomto směru nebyl nakloněn, rozhodli se, že si pomohou sami a "adoptovali" mě. Není to samozřejmě klasický druh adopce, i když někdy to vypadá, jako by to tak bylo. Ammě jsem pomáhal s vařením, nošením vody ze studny; s Appou jsem chodil na ryby, na návštěvy k příbuzným, prostě jako rodina. Moc se mi u nich líbilo, a tak jsem tu před dvěma roky strávil měsíc.
Jsou to chudí lidé, kteří si na důchod přivydělávají tím, že občas ubytují nějakého turistu. Neumějí číst ani psát, mluví jen hovorovou tamilštinou a pokud vím, tak jejich hlavni příjem pochází z rybolovu. Jejich obydlí sestává ze tří stěn pokrytých palmovými listy, což tvoří jakýsi obývák. K tomu přiléhá malá kuchyň a chatrč z listí, ve které bydlí turisté (viz foto).
Po přivítání mi Amma sdělila, že "má" chatrč je obsazená a tak musím bydlet s nimi. Cítil jsem se trochu zaražený, ale Amma, když viděla moje rozpaky, prohlásila: "Vždyť jsi náš syn, ne? Tak jaképak copak! Odlož si batoh a mazej ke studni pro vodu." To se mi na tom právě líbilo nejvíc. Normálně nám - turistům - lidé vykají a jednají s námi s určitým respektem. Amma nám nejenom nevykala, ale zvolila dost osobní tón, který je v hovoru vyhrazen jen pro jednání s dětmi, velmi blízkými přáteli nebo nízko postavenými lidmi.
Jak jsem záhy zjistil, v mé chatrči bydleli velmi příjemní lidé. Francouzský pár s malým synkem - řekl bych, že mu byly tak tři-čtyři roky. Bylo to neuvěřitelně kouzelné dítě a velmi si ho oblíbila i Amma. Mluvila s ním naoko dost hrubě, ale nikdy mu nic neodřekla. Oba dva se spolu domlouvali dost zvláštním způsobem. Amma umí jen tamilsky a několik málo anglických slovíček. Chlapeček Leo jen francouzsky. Přesto byly jejich dialogy velmi živé a plné humoru.
Dám jeden příklad: Je ráno, Amma připravuje snídani; Appa je na rybách; já dělám, že spím; Leo je vyslán svými rodiči na výzvědy. Má dva úkoly: 1) zjistit, kolik je hodin a 2) zjistit, zda je už hotová snídaně. Objeví se ve dveřích a volá na Ammu francouzsky "Quele heure est-il?" (Kolik je hodin?). Amma odpovídá tamilsky: "Co to říkáš? Vůbec ti nerozumím." Leo se vrací do chatrče s nepořízenou. Za chvíli přiběhne zpátky a volá právě naučenou anglickou frázi: "What is the time?" (Kolik je hodin?). Tomu Amma rozumí, ale anglicky odpovědět nedokáže, takže říká tamilsky: "Jezarei" (půl osmý). Leo spokojeně odchází. Za chvíli zase přiběhne, neboť rodiče samozřejmě neumí tamilsky ani slovo. "What is the time?" ptá se znova. Amma: "Dej už pokoj člověče, teď jsem ti to říkala. Je půl osmý." Zaražený Leo odchází. Za chvíli zase přiběhne a upřeně kouká na hodiny. "Velká ručička je na šestce, malá mezi sedmičkou a osmičkou," brouká si francouzsky a běží sdělit rodičům, kolik že to vlastně je. Za chvíli zase přiběhne - ještě mu totiž zbývá druhá část úkolu-a volá: "Breakfast, breakfast!" To už je Amma dopálená, vezme koště do ruky a volá: "Jestli mě nepřestaneš votravovat, tak breakfast nebude. Koukej si sednout a dát pokoj než tě vezmu koštětem! Za chvíli bude idli (idli je druh pokrmu připomínající vzdáleně náš knedlík. Jí se tradičně k snídani a Leo ho miluje. Nejí ho však s pálivými omáčkami, ale s medem). Slovu "idli" Leo rozumí, okamžitě si sedá. Za chvíli přijdou jeho rodiče podívat se, proč se Leo nevrací. Leo sedí na zemi, cpe do sebe páté idli, má med až za ušima, vedle něj sedí Amma a říká mu: "Kam to dáváš, synku? Páté idli! To nesní ani Appa!" A Leo jí na to říká: "Ještě med, prosím!"
Myslím, že vzpomínky na jejich konverzaci mi budou dodávat dobrou náladu ještě hodně dlouho. Leo bohužel po třech dnech odjel a to byl jediný okamžik, kdy jsem ho viděl plakat. Vůbec se mu odtud nechtělo.
Další důvod, proč jsem se do Ramesvaram tolik těšil, jsou sladké placičky, které jsem neobjevil v Indii nikde jinde. Jejich chuť je zde vyhlášená a hodil by se na ně reklamní slogan, který si pamatuji z Čech (byl na nějaké oplatky): "XXXX-to nikdy nejíš sám!" Tady to platí doslova. Když jsem si je prvně koupil a sedl si, abych si je náležitě vychutnal, v mžiku byla u mě jedna žebračka, dvě krávy, osel, stádo prasat a několik vran.
Tak asi jediné, co se v Ramesvaram moc nevydařilo, byl rybolov. Chystám se trumfnout Hemingwaye a napsat o tom román s názvem: "Mlaďas a moře". Zatímco v Hemingwayově knize byla nakonec starcova snaha korunována úspěchem a on chytil obrovskou rybu (i když mu ji cestou domů okousaly ryby), já jsem do poslední chvíle nechytil prakticky nic, což učiní můj román dozajista poutavější. Díky blízkosti Srí Lanky a možnosti emigrovat na tu či onu stranu v rybářské lodi je totiž zdejší moře bedlivě hlídané policií. Zrovna v době, kdy jsem tam byl, se třem lidem podařilo ze Srí Lanky uprchnout (před nepokoji vyvolanými Tamilskými tygry), a tak byla ostraha zdvojnásobena. Vzít si cizí osobu na palubu si ze zdejších rybářů nikdo netroufl a já musel odjet za rybami jinam.
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka