Deník z cest - plavba z Panama City do kolumbijské Buenaventury

Nebyli jsme na moři ani čtvrt hodiny a já už byla na palubě, soustředěně hledíc do modrých dálav. "Hlavně nemyslet na to, jak se to strašně houpe," opakovala jsem si pro sebe. "Mysli na něco pozitivního. Na něco daleko od moře a lodí. Třeba..." Ahhh! Další vlna rozkývala loď ještě trochu víc než obvykle. Tak tohle nepůjde, došlo mi. Autogenní tréning a autosugesce totálně zklamaly. Stejně tak jako kinedril v kombinaci s velkou snídaní - mé léty prověřené žaludeční stabilizátory, do kterých jsem vkládala velké naděje. Zmocnily se mě obavy, jak přežiju následujících dvacet čtyři hodin.

Plavba z Panama City do kolumbijské Buenaventury se vůbec ukázala dobrodružnější, než jsme očekávali. Kde se dalo jet po silnici, jeli jsme raději na kolech. Jenže z Panamy do Kolumbie žádná silnice nevede. Panama s Kolumbií sice mají společnou historii, ale o to míň spolu chtějí mít do činění v současnosti. Tedy zejména v Panamě moc nechtějí spolupracovat s Kolumbií.

První část, z Panama City k hranicím, jsme absolovali na malé dřevěné dopravní lodi Amparo. Zmatky začaly už v přístavu. Nikdo nic neví a každý vám řekne něco jiného. "Ne, ne. Dneska nepojedete, máme moc pasažérů."
"Ale my už máme od včerejška lístky. Kupovali jsme je skoro jako první. Chodíme se do přístavu ptát celý týden."
"Musíte počkat na další loď. Už je plno."
"Ale kapitán říkal, že můžeme jet."
"Aha. Vážně???"

Tak nějak to probíhá. Taky je na všechno dost času. Až pak najednou, zničeho nic, honem honem, vyplouváme, všechno musí být hned teď. Ale cestujeme po Latinské Americe už rok, a tak jsme zvyklí.

Logo|foto:Český rozhlas

Co nás překvapilo, bylo vylodění. Koho by nezaskočilo, když vás chtějí vyložit sto metrů od břehu. A ještě v divočině, uprostřed ničeho. Vážně! Hranice mezi Panamou a Kolumbií je země nikoho. Nevedou tu cesty, nejsou tu města, nežijí tu lidé. Téměř. Jen deštný prales, živořící indiánské osady a na kolumbijské straně výborně prosperující drogové plantáže.

"Cože, to už jsme tady? To je Jaqué?" Šokovaně jsme vyskočili. Na pláži mezi kokosovými palmami vykukovalo pár dřevěných chatek. Zdaleka nic, co by připomínalo město. Jen kousek písečné pláže a dál džungle a džungle. "To nebudeme zajíždět do přístavu? My máme kola a spoustu tašek."
"Přijede pro vás lancha - motorový člun."
"No potěš," běželo mi hlavou. Zkontrolovala jsem hlubinu pod námi, pro případ, že budeme něco lovit z oceánu. "Překládat uprostřed oceánu kola a bagáž z jedné houpající se lodi na druhou, o tom jsem vždycky snila." Ale nakonec to bylo jednodušší, než se zprvu zdálo. Než bys řekl kokos, byli jsme na břehu. Hned nás taky měla v rukou policie. Čísla pasů, zkontrolovat fotky, důvod a cíl cesty...
"Hlavně se nevydávejte nikam mimo vesnici. Je tu trochu nebezpečno. Pokud budete chtít jít někam na výlet, musíte to nahlásit."
Věřím, že by nám zrovna přidělili ozbrojený doprovod. Ale uklidnili jsme je. Pralesní turistika není naším cílem, chceme co nejdříve pokračovat dál.

Druhou etapu, přejezd hranice do kolumbijského Juradó, jsme absolovovali na motorovém člunu. Rychle a bezbolestně, pominu-li dvojnásobnou cenu, kterou člověk platí za rychlost. Jenže jiná doprava tu prostě neexistuje, takže není na výběr. Majitel člunu nám jako náplast na odlehčenou peněženku nabídl, že můžeme stanovat u něj v kůlně. "Ušetříte za hotel." A opravdu, přišlo to vhod. Na odvoz z Juradó jsme totiž čekali víc než týden. Loď měla přijet postupně zítra, pozítří, koncem týdne a o víkendu, až se z toho nakonec vyklubalo pondělí. Už jsme skoro nedoufali.

Příjezd lodi byl pro celé městečko událostí. Už hodiny předem se u mola začali shromažďovat lidé a všude zavládlo napjaté očekávání. Jeden by si myslel, že přijede na návštěvu pan prezident. Nebo Shakira a Juanes, kolumbijské pop-hvězdy. Ale kdepak. Místo toho přijedou vajíčka, křesla, benzín, toaletní papíry, dokonce i kráva a vůbec vše, co si kdo objednal. Bez zásobovacích lodí by tu město nepřežilo. Pokud osobně nic objednáno nemáte, příjdete se aspoň podívat, co přivezli sousedům. Poklábosíte, zasmějete se a obhlédnete, co si zítra můžete koupit v obchodech. Život v městečku na konci světa má svoje kouzlo.

Zatímco místní si šťastně na dvoukoláčcích a kolečkách odváželi nadílku, mou radost zkazil hned první pohled na loď. Bylo vidět, že už má leccos za sebou. Přinejmenším svá nejlepší léta. Pod vrstvou rzi bylo těžko hádat původní barvu. Tohle vážně plave? "Plave! Už sedmdesát let," řekli mi. "Kvalitní německá práce." Ah, pochválena buď Evropo. Se znovunabytým optimismem jsem se nalodila.

Logo|foto:Český rozhlas

Zbývala nám poslední část cesty, z pohraničí do Buenaventury, největšího jihoamerického přístavu na tichomořské straně. Nějakých třista kilometrů, necelých třicet hodin plavby. Stejně tolik jsme už měli za sebou. Kdo by čekal, že mě teprve teď dožene mořská nemoc.

"Proč se tu mácháte," přišel se mě zeptat dobrácký lodní mechanik Santo. Už od začátku si nás vzal pod ochranná křídla. Byl do role anděla strážného předurčen osudem už podle jména: Santo neboli Svatý. Teď se oprávněně divil, co proboha dělám v tom lijáku venku. Všichni ostatní cestující poslušně polehávali na pryčnách v kajutě.

"Tengo marea. Mám mořskou nemoc," hlesla jsem. "Tady na větru je mi líp, než v tom horku v kabině." Pravda, bylo by mi ještě líp, kdyby s sebou ten vítr nepřinášel ledové dešťové kapky a kdyby mi co chvíli nepadala za krk sprcha z horní kapitánské paluby. Ovšem máte-li na výběr zvracet nebo zmoknout, věřím, že se každý rád trochu vykoupe. Je to zvláštní. Měsíce cestujete po cizích zemích a pak přijde pětatřicetimetrová nákladní loď, deset minut ve vlnách Pacifiku a máte zážitek, který zastíní všechno ostatní.

"Nechcete něco k jídlu?" staral se dál Santo. Očividně sám mořskou nemoc nikdy nezažil. Jídlo? Proboha! Přeplazila jsem se kolem půlky lodi, jen abych prchla před výpary z kuchyně. A byla to pěkná fuška.
"Ne, jíst rozhodně nebudu." Poděkovala jsem se zeleným úsměvem.
"Tak se pořádně držte," varoval mě Santo. "Ať vás to nespláchne!"

Ráda jsem mu to slíbila a vrátila se k pozorování horizontu. Kupodivu to zabíralo. Rozhodně líp než všechno ostatní. Za chvíli jsem mohla koukat i na vlny a na kymácející se stěžeň. Začala jsem si zase trochu důvěřovat. Jenže stačilo jen pomyslet na rybky, co právě smažili k snídani a už jsem byla zase na začátku. Ahhh. Tak znovu! Horizont, mraky, nekonečné dálky..

Na kost promrzlá jsem ale nakonec chtě nechtě musela do kajuty. Stálo to mnoho zastávek a hlubokého dýchání. Vyškrábala jsem se na pryčnu, už ani nevím jak, a s tichou motlitbou se uložila ke spánku. Úplně jsem zapomněla na šváby, nevalnou čistotu i své předchozí odhodlání držet se od lůžek co nejdál. Nejlépe na jiné palubě. Prostě jsem si lehla a spala. Jaké bylo moje překvapení, když jsem se probudila a žaludek byl zas na svém místě.

35 metrů dlouhá Marion, německá nákladní loď, sedmdesátiletá babička|foto:Jana Kubíková, Michal Škop

A to ještě nebylo nic proti mé radosti, když si s námi později přišel popovídat jeden z cestujících, majitel motorového člunu, který už se po moři něco nacestoval.
"Taky vám bylo ráno tak strašně špatně?" ptal se nás. "Ty obrovský vlny a jak to houpalo. No já jsem myslel, že asi umřu."
A já myslela, že si všichni jen tak hoví na lehátkách a jen já jsem bábovka.
"Zážitek nemusí bejt dobrej," tvrdí jeden můj kamarád, "stačí když je silnej."
A plavba z Panamy do Kolumbie rozhodně silným zážitkem byla. Ještě si rozmyslím, jak moc byla dobrým zážitkem, ale už teď vím, že na ni jen tak nezapomenu.