Demokracie umožňuje učinit i špatná rozhodnutí

Zatím devět zemí ohlásilo, že použije k ratifikaci institut referenda. Desátou zemí může být tedy Česká republika. A zároveň tato země může být z hlediska přijetí Ústavy nejproblematičtější, když vyjdeme z prosté matematiky. Volby do Evropského parlamentu se v České republice konaly teprve nedávno a vyšla z nich vítězně ODS. Její poslanci nyní hlasovali proti současnému znění ústavní smlouvy. K nim se přidali také poslanci KSČM a z hnutí Nezávislí. Ze čtyřiadvaceti českých evropských poslanců hlasovalo pro jen sedm. Z toho by mohlo vyplývat, že většina voličsky aktivních Čechů je proti evropské ústavní smlouvě. Pokud v tomto duchu dopadne i české referendum, bude to mít pro evropskou ústavu špatné následky. Nebo možná pro Českou republiku a její místo v Evropské unii. To se ještě ukáže.

Senátoři ODS nabízejí k úvaze následující otázku: "Souhlasíte s tím, aby se Česká republika stala smluvní stranou Smlouvy o Ústavě pro Evropu, podepsané v Římě dne 29. října 2004, včetně protokolu k ní připojených a jejích příloh?" Je to zřejmě nejjednodušší forma vyčerpávající otázky, přesto je dosti složitá a to vyjadřuje také složitost celé problematiky. Senátoři ODS navrhují, aby referendum bylo závazné, ale aby nebyla podmínka minimální účasti.

Návrh nyní projedná Senát a pokud ho schválí, předloží ho podle Ústavy Poslanecké sněmovně jako svou zákonodárnou iniciativu. Mimochodem, podobným způsobem proběhlo i schválení ústavního zákona o přistoupení ke Evropské unii, tedy přes zákonodárnou iniciativu Senátu.

A zde jsou zmíněné zákruty kolem takového ústavního zákona. V případě evropské ústavní smlouvy jde jistě o problém velmi složitý, do kterého řadový volič při vstupu do volební místnosti nemůže mít vyčerpávající kvalifikované znalosti. Těžko po něm můžeme chtít, aby do detailů prostudoval evropský ústavní proces, jeho dokumenty, vznik a celou ústavní smlouvu včetně dodatků a příloh. Právě od toho je tu zastupitelská demokracie. Občané volí své zástupce, které docela dobře platí, právě proto, aby si dokumenty dobře prostudovali a kvalifikovaně rozhodli. Právě ODS s těmito argumenty mnohokrát argumentovala proti přímé demokracii. Je zajímavé, že právě nyní objevila její nečekané kouzlo, když se to hodí v rámci jejích názorů na evropskou integraci.

Byla by na tomto místě možná jízlivá poznámka, že u ODS mají tyto změny postojů jistou tradici. Také přímá volba prezidenta byla pro tuto stranu naprosto nepřijatelná až do chvíle, kdy se začala jevit jako jediná cesta, jak dostat bývalého předsedu do čela státu. Ale to sem ne zcela patří.

Je tu totiž i druhý pohled. Evropská ústavní smlouva je svým způsobem formální dokument, který pouze zjednodušuje už přijaté smlouvy. Některé otázky ale přece jen rozšiřuje, například v případech přijímání některých rozhodnutí ne už konsensem, ale kvalifikovanou většinou.

Česká republika se jí zříká další části své suverenity a formálně vzato, o tom by měli opravdu rozhodnout všichni občané, aby nemohlo být řečeno, že za ně rozhodli politikové proti jejich vůli. Pokud rozhodnou, že se jí nevzdají a ústavní smlouvu odmítají, v demokracii prostě nejde dělat nic jiného než toto rozhodnutí respektovat. Je v této souvislosti velmi zajímavé, že naopak velcí obhájci a zastánci referenda, například v případě rozdělení Československa, nyní se tohoto práva lidu rozhodnout chtějí zříci.

Jenže - právo na rozhodnutí s sebou nese i odpovědnost za něj. Čeští občané se mohou vyslovit proti smlouvě, ale musí si zároveň uvědomit, co to může znamenat. Pokud například většina evropských zemí vezme smlouvu za svou, včetně zemí největších, jen stěží je možné si představit, že veto České republiky bude respektováno natolik, že smlouva prostě nebude. Bude to vůči ní možná nespravedlivé, ale váha České republiky prostě nemůže převážit všechny ostatní. Bude se proto bezesporu hledat cesta, jak to udělat, aby ústavní smlouva mohla začít platit alespoň pro ty země, které s ní vyslovili souhlas.

Bude to další krok k vícerychlostní integraci, jak o ní mluví někteří politikové, jako je tomu už nyní v případě Evropské měnové unie. Česká republika se chtě nechtě může opravdu ocitnout mimo hlavní evropský integrační proud. Ti, co proti ústavní smlouvě brojí, by měli vysvětlit, co bude třeba v takovém případě dělat a zda-li se to opravdu vyplatí riskovat.

Demokracie ovšem, jak známo, má to zvláštní kouzlo, že umožňuje všem, aby demokraticky učinili i velmi špatná rozhodnutí.