Deklarace lidských práv je pořád aktuální

Výjimečné na tom bylo, že k tomu poprvé dostali od totalitních úřadů oficiální povolení a nemuseli se bát, že na ně za rohem čekají vodní děla. Shromáždit se sice nesměli tam, kde původně chtěli, nýbrž na snad nejmenším náměstí, jaké se dá v Praze najít. A ještě si museli přitom dávat pozor, aby nevstoupili do vozovky a nezavdali tak hlídkující policii záminku k rozpuštění demonstrace. Hlavním řečníkem nebyl nicméně nikdo jiný než Václav Havel. A kamery západních zpravodajů neopomněly tuhle událost zaznamenat pro snad všechny televizní kanály demokratického světa.

Dnes, o dvacet let později, se o lidská práva stará ve vládě dokonce celý ministerský resort a nejspíš by mladší ročníky už vůbec nevěřily, že když se před 60ti lety Všeobecná deklarace lidských práv v OSN přijímala, zdržel se tehdejší východní blok a tedy i Československo na pokyn Sovětského svazu hlasování. Proč, je jasné: univerzální mezinárodní dokument, věnovaný individuálním právům a svobodám, nepasoval totalitní ideologii s jejím třídním pojetím společnosti do krámu. Bez souhlasu našeho státu tak byl přijat text, v jehož úvodu se praví, že se všechny lidské bytosti rodí svobodné a jsou si rovné ve své důstojnosti a právech bez ohledu na pohlaví, rasu, národnost a náboženství.

Mezitím přešly zásady deklarace do ústav většiny zemí včetně naší. O jejich uskutečnění ale nezbývá než neustále usilovat. Jsou cestou k cíli, kterého lze těžko někdy dosáhnout. Dnes na to svérázně upozorňovaly desítky, ne-li stovky organizací, které poskytují sociální služby. V zájmu potřebných lidí, o které se snaží navzdory stisku finančních kleští pečovat, uspořádali pracovníci sociálních služeb generální stávku. Samozřejmě ne tu klasickou, která si bere jako rukojmí veřejnost nebo její segment. Klienti sociálních služeb se i dnes mohli spolehnout, že dostanou, co potřebují. Na nutnost změnit legislativu, na nekompetenci státní správy a na nezájem politiků věci řešit upozorňovaly tiskové konference, plakáty a nejrůznější happeningy.

Mezinárodní organizace Amnesty International, která pravidelně hodnotí dodržování lidských práv ve světě, vytýká ČR v poslední výroční zprávě nicméně něco zcela jiného: totiž nerovnoprávné postavení Romů. A neskrývané sympatie, které nedávno vyvolal pochod extremistů mezi některými neromskými obyvateli litvínovského sídliště Janov svědčí zřetelně o tom, jak málo zažitá je tady představa, že by si snad všichni lidé měli být opravdu rovni. Samozřejmě: soužití mezi lidmi musí být podřízeno zásadě, že svoboda jednoho člověka končí tam, kde začíná svoboda druhého. To ale neznamená, že je možné házet všechny do jednoho pytle kvůli barvě pleti nebo původu. A nedávat jejich dětem šanci jinde, než ve zvláštní škole.

Nejde ani tak o peníze, jako o dobrou vůli: Pokud nechceme žít na sudu s prachem, musíme se tím zabývat. Kvůli sobě. A nejen v Den lidských práv.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .