Debata o příštím rozpočtu EU nabývá na intenzitě
Od okamžiku, kdy francouzští a holandští voliči neschválili v referendu návrh evropské ústavy, panuje mezi představiteli Evropské unie dosti napjatá atmosféra. Všeobecná nejistota ohledně budoucího vývoje Evropy má ale i některé dobré následky, zejména sílící přesvědčení, že nejvyšší představitelé členských zemí Evropské unie by se měli co nejdříve, nejlépe už na nadcházejícím summitu v Lucembursku, který se bude konat příští týden, dohodnout na velikosti příštího společného rozpočtu, přijímaného na dalších 7 let.
Po "debaklu" lidového hlasování ve Francii a Holandsku o euroústavě, které uvrhlo instituce Evropské unie do dosud nezvykle hluboké krize, začínají političtí představitelé členských zemí, kteří vesměs podporují další evropskou integraci, hledat dohodu o budoucím rozpočtu Evropské unie za každou cenu. Najednou nikomu nechybí odhodlání a snaha se domluvit na kompromisu, které by tu bez šoku z nedávného francouzského a holandského referenda nejspíše nebyly.
Evropští státníci si teď zřejmě uvědomují, že kdyby brzo nenašli společný jazyk a nedohodli se v tak jasné a všem dobře viditelné záležitosti, jakou je nový evropský rozpočet, mohlo by to mít velmi vážné politické následky pro celou Unii.
Avšak ani tato snaha se dohodnout není nekonečná a stojí za povšimnutí, že právě v těchto dnech vypukla další válka slov mezi odvěkými evropskými rivaly Británií a Francií. A týká se právě jejich příspěvků do společného rozpočtu Evropské unie.
Nejvyšší představitelé obou zemí, francouzský prezident Jacques Chirac a britský premiér Tony Blair, si navzájem vyměňují "pichlavé poznámky", jak to komentuje evropský tisk, o svých příspěvcích do společného rozpočtu.
Po několika předběžných diplomatických "výstřelech" během uplynulého týdne citovaly ve čtvrtek tiskové agentury tato slova francouzského prezidenta jasně namířená proti Britům: "Nadešel čas, aby už naši angličtí přátelé pochopili, že by měli učinit gesto solidarity s Evropou." Jacques Chirac tím sice neřekl úplně všechno, ale měl nepochybně na mysli starý francouzský požadavek, aby se Británie už konečně vzdala zvláštní finanční náhrady svých příspěvků do rozpočtu Evropské unie, který pro ni ve formě rabatu vyjednala před více než 20 lety tehdejší ministerská předsedkyně Margareta Thatcherová.
Odpověď z Londýna na tuto Chiracovu invektivu na sebe ovšem nenechala dlouho čekat.
"Británie dělá gesto - už více než 10 let. I s britským rabatem přispíváme do evropského rozpočtu dva a půl krát více než Francie", prohlásil britský premiér Tony Blair a z obrany své země přešel rovnou do útoku, když vyzval Evropskou unii, aby "zásadně přehodnotila" svůj rozpočet a navrhl, aby především snížila dotace do zemědělství.
Kdyby nebylo rabatu, podotkl Tony Blair, Británie by za uplynulých 21 let zaplatila 15 krát více do společného evropského rozpočtu než Francie, která je hlavním příjemcem dotací do zemědělství. Je to nespravedlivá situace, protože na takzvanou zemědělskou politiku jde nadále asi 40 procent výdajů z rozpočtu Evropské unie. Ačkoli v tomto sektoru hospodářství je zaměstnáno jen 5 procent obyvatel a zemědělství vytváří pouze 2 procenta z celkové evropské produkce.
Britský premiér Tony Blair připomněl tyto skutečnosti na společné tiskové konferenci s předsedou Evropského parlamentu Josephem Borrellem a dodal, že kdyby Evropa byla ochotna zásadně přehodnotit své výdaje, "dalo by se diskutovat o všem", tedy i o výši náhrad, kterou Británie dostává.
Jak se však dalo čekat, něco takového opět okamžitě odmítl francouzský prezident. Nemůžeme akceptovat žádné snížení přímé pomoci našim farmářům, prohlásil Jacques Chirac. Tím zřejmě tato debata v této chvíli končí. Bude mít ale pokračování nejpozději příští týden na summitu Evropské unie v Lucembursku.
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor

Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.