David Šťáhlavský: Post-snowdenovské skóre Rusko:USA

Zářijový summit ostatně nevěstil žádný zásadní restart přetížených spojů mezi Putinem a Obamou. Přitom právě letos na podzim bude mít výročí jedna schůzka jejich předchůdců, která si ihned vysloužila označení historická.

Tehdy na podzim roku 1986 se narychlo novináři, hlavně elektronických medií, učili bez škobrtnutí vyslovovat jméno prezidentky Vigdís Finnbogadóttir, která byla hostitelkou onoho historického summitu Gorbačov-Reagan. Od té doby nejvyšší setkání prezidentů Ruska a USA nejenže neměly přívlastky, ale především ztrácely přitažlivost, až ji dočasně ztratily docela. Je to svým způsobem důsledek prvního vrcholného setkání v Reykjavíku, který otevřel cestu od blokového světa k polarizovanému.

Nakolik se ale mění priority obou velmocí účelově a nakolik pod vlivem polarizace? A kolik oleje do ohně vlilo ruské rozhodnutí ponechat si zběhnuvšího bezpečnostního technika Edwarda Snowdena u sebe v Rusku, když ho chce americká justice příkladně potrestat za vlastizradu? Snowden, který podle náměstka ruské diplomacie Sergeje Rjabkova jen –„…zvážil okolnosti a projevil iniciativu“, je zjevně zástupným problémem v komplikovaných vztazích. Ty ze všeho nejvíce připomínají manželství z rozumu v jeho předrozvodové fázi. Tím emotivnějším v páru byla dosud Moskva, která kontinuálně deklasovat partnera výroky o tom, že vidí realitu v křivém zrcadle, že se ji pokouší vydírat atd.

Jak ukázal Obama, Moskva se mýlí, USA nechtějí především ztratit tvář, v obranných otázkách jako je PRO, a neslevit z principů, v oblasti demokracie a lidských práv. A právě v těchto hodnotách se začaly obě velmoci tak diametrálně lišit, že v Bílém Domě dospěli k závěru, že dál už nemají kam ustupovat. Podrobně by si to teď mohli vyříkat ministři zahraničí a obrany, kteří se mají setkat v pátek ve Washingtonu. Buď se ujmou role „kecalů“, tedy budou partnerství chtít zachránit, nebo se pasují do role rozvodových právníků. Souhlasím s řadou pozorovatelů, kteří šance vidí bledě. Oba prezidenti si přestali rozumět. Už nejde o střet dvou vektorů, ale o míjení dvou různoběžek. Příkladů je hodně i v zahraniční politice: Sýrie, Írán, konec mise v Afghánistánu. Přitom ovšem Rusko potřebuje USA pro budovaný obraz nepřítele mnohem více, než potřebují USA Rusko. To tahá teď za kratší konec provazu, protože Čína je pro Američany dnes už ekonomicky důležitější, Američané začali s Evropou jednat o společném trhu, mezinárodní teroristy začali dobře monitorovat.…

Rusku evidentně chybí vlastní pozitivní vymezení se ve světovém prostoru. To se ale nedá suplovat starými modely, protože sovětské svaly za posledních 27 lety, logicky, atrofovaly, což by měl chápat Vladimír Putin i sám podle sebe. Říkejme tomu třeba zrání, když už ne noblesa moci.