David Šťáhlavský: Neokonzervatismus: Viróza demokratické „moci“ v Rusku

Členky skupiny Pussy Riot Jekatěrina Samucevičová, Maria Aljochinová a Naděžda Tolokonnikovová u Městského soudu v Moskvě 10. října 2012
Členky skupiny Pussy Riot Jekatěrina Samucevičová, Maria Aljochinová a Naděžda Tolokonnikovová u Městského soudu v Moskvě 10. října 2012

Je jich sice stále dost, ale hodně jich také ubylo. Těch, kteří tvrdí, že v Rusku existuje demokracie. Tenhle pokus se tam zkrátka nepodařil. I když v poslední době se ukazuje, že v tom nezdaru není Rusko samo. Na místo „řízené demokracie“ tedy nastupuje ruský religiózní neokonzervatismus.

Vychází z původní koncepce „řízení společnosti“, jen bez zbytečného zdůrazňování vlády lidu. Provází ho pak série zákonů, které mají chránit tradiční hodnoty. Důležitou změnou je, že „Moc“ se rozhodla postavit ve svém zájmu proti sobě většinu společnosti, masu desítek milionů a menšinu, několik zbývajících milionů. Jde hlavně o mladé, alternativní, vzdělané, samostatně myslící městské lidi, kteří se dopustili toho, že v prvním střetu s “Mocí“ s sebou strhli onu masu vysmeknuvší se z osidel chytrých politických technologií „Moci“.

Proto nastupuje banálnější neokonzervatismus se systémem pojistek. Hned tou první je církev. V takovém spojenectví „Moci“ a víry, lze všechny nepohodlné projevy lehce označit za hrozbu pro základy státnosti. Prvním pokusem byly Pussy Riot. Když většinová společnost přijala hru na neokonzervatismus, přijali poslanci na pokyn „Moci“ příslušný zákon o ochraně náboženského cítění. Norma je sice právně invalidní, asi jako když v sovětských továrnách rozjeli výrobu den po výplatě, ale účel plní, zastrašuje.

Další normy už ale jdou dál a mají v sobě potenciál přímé represe. V případě webové cenzury jde represe za státní „Mocí“, v případě zákazu projevů homosexuality vysloveně už za právem ulice na linč. Tady je třeba připomenout, že Rusko je v indexu míry xenofobie na prvních místech na světě. Za první pololetí se v Rusku stalo obětí takto motivovaného násilí 86 lidí, šest z nich zemřelo. I tady se ale „Moc“ opřela o církve, které homosexualitu odmítají.

V myslích většiny tak averze k jednotlivým odchylkám, ať už sexuálním, rasovým či jiným, posiluje a bobtná do komplexního odporu vůči jakékoliv odchylce. Tedy i politické. „Moc“ tady evidentně vsází na ohnivou kartu ve vyprahlé společenské atmosféře. Podle průzkumů ¾ lidí jsou totiž ochotny si to na místě vyřídit s těmi, kteří mohou za současné poměry. V této souvislosti je zajímavé, že v nadcházejících podzimních volbách, jak píší tento týden „Vědomosti“, nebudou na předvolebních billboardech podobizny první, ani druhé tváře „Moci“. Vladimíra Putina ani Dmitrije Medveděva. „Jsou to volby regionální, ať se uchází o přízeň regionů sama místní elita.“

V komplexu pojistek „Moci“ nakonec ale nabývá vrchu sázka na primitivní represi. Tradiční v pudové potřebě stvrdit svou dominanci likvidací protivníka. Moderní v tom, že „Moc“ ho „jen“ zavírá a fyzicky nelikviduje jako dřív. Děje se tak ve jménu morálky, které se nejvíce zpronevěřuje sama „Moc“. Tak vypadá alespoň na Východ od Česka civilizační etika religiózního neokonzervatismu. Tak to dopadá, když demokracie odumře na nedostatek politické hygieny. Zhoubné viry se přitom šíří všemi světovými směry a inkubační doba je rozhodně delší než jedno volební období.