David Šťáhlavský: Mesiáš vykročil z Kremlu

Ruský prezident Vladimir Putin
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Ruský prezident Vladimir Putin

Rusko dnes obnovilo globální stabilitu, o kterou naše planeta přišla s rozpadem bipolárního světa. V uplynulých desetiletích se politická praxe Západu, v čele s USA, řídila totiž právem síly a ne mezinárodním právem. A Rusko dnes odmítlo jejich přesvědčení, že jsou vyvolení a výluční.

Všechno má své meze. Rusko je tady, nezávislé, se svými národními zájmy a je třeba, aby jeho partneři tyto národní zájmy měli nejen na zřeteli, ale také je ctili. Přitom Rusko nebude nikoho provokovat a nepřeje si konfrontaci. Tak zní v kostce vzkaz Vladimíra Putina světu.

Projev pronesl hrdě, pevných hlasem, myslím i s jemným make-upem, před neméně hrdými členy parlamentu s pevným potleskem a zápalech v obličeji. Pak Putin podepsal smlouvu o připojení Krymu a Sevastopolu k Ruské Federaci. Podnět k tomu dalo nedělní referendum, které Kreml uznal za mezinárodně legitimní, stejně jako vládu, která vznikla za zavřenými dveřmi v parlamentu plně obsazeném ozbrojenci. To na dokreslení toho, jak v budoucnu bude vypadat správně aplikované mezinárodní právo.

Putin si přizpůsobuje nejen výklad norem, ale také faktů. Kupříkladu účast na referendu měla být 82%. Jak by ale mohla, když Rusů na Krymu je 58%. A Krymští Tataři referendum jednotně a Ukrajinci nadpolovičně bojkotovali, to 36% elektorátu. Ruský prezident, jak prohlásil, ale ví, že Ukrajincům na Krymu je bližší Rusko a Tatarům ostatně taky. Pro připojení Krymu k Rusku, podle Putina, mluví i to, že je to kolébka společné rusko-ukrajinsko-běloruské civilizace.

Dále, že tu vznikla ruská černomořská flotila. Zkrátka je to společné rusko-ukrajinsko-tatarské bohatství, které je pouze Rusko dnes schopno spravovat. Pro Vladimíra Putina neexistuje totiž v Kyjevě ukrajinská vláda; "jsou to samozvanci, kteří nic nekontrolují, nebo jsou sami pod kontrolou radikálů". Jen poznámka na okraj, Vladimíra Vladimiroviče: premiéra Jaceňuka zvolila veřejně Nejvyšší Rada a Putin ji týdnem ještě uznával. Nicméně dnes je dnes a v tento slavnostní okamžik je třeba připomenout vyšší principy, jako třeba ten, že samotný Kyjev je matkou ruských měst a Rusko si vyhrazuje právo chránit své krajany v celé Ukrajině.

Čtěte také

V této souvislosti by mohlo působit uklidňujícím dojmem ujištění, že levobřežní Ukrajina je pro Putina nepotřené území. Hned jsme ale zase tam, kde jsme byli, protože o kus dál ruský vůdce připomněl, že se bolševici zachovali k Rusku macešsky, když k Ukrajině připojili historicky ruská území, tedy ta samá, o která prý teď nestojí. Ale, jak dlouho?

Návrat Krymu k Rusku má být napravením Chruščovovy nespravedlnosti a územní loupeže, které se po rozpadu SSSR, na tehdy slabém Rusku, dopustili. Podmět prezident vynechal. (pozn. autora).

Takových teritoriálních nespravedlností se jistě najde celá řada a je děsivé byť jen začít lovit v paměti, které to byly. Pocit mesiášství je ale povznášející, pro asketika Putinova střihu, je navíc logičtější volbou než energo-drink. Ten je příliš kalorický a ještě západní. Když ale mesiáš uvažuje ještě imperiálně, musí jeho protihráči být schopni zásadní empatie, a proniknout do jeho myšlení tak, aby byli krok před dalším osvoboditelskými zábleskem mesiáše. To je poučení z historie.

A nemohu skončit jinak než, v paralele k dnešní hrdé moskevské sešlosti, jednou vzpomínkou. "Když přišel Hitler, cítil jsem najednou hrdost na svůj národ," řekl mi kdysi veterán německého Wehrmachtu, se zkušeností devadesátiletého muže a pokračoval: "U Stalingradu jsem se začal stydět."