David Šťáhlavský: Galaktický cíl ukrajinských voleb

Dvě desítky kandidátů potvrzených Ústřední volební komisí i bez Dartha Vadera jsou pro 35 milionů voličů nepřehlednou a hlavně nečitelnou loterií. Od „čokoládového krále“, přes „benzinovou princeznu“ až po vůdce radikální pravice. Čím více kandidátů a „extravagantů“, tím lépe pro Rusko a hůře pro Ukrajinu.

Je sympatické, že alespoň někdo, si to uvědomuje. Vůdce revoluce na Majdanu Vitalij Kličko se kandidatury vzdal, aby posílil nejpopulárnějšího kandidáta, Petra Porošenka.

Majitele cukrovinkového impéria „Rošen“, 18. na žebříku „Candy Industry“, podporuje téměř 25% dotázaných a 36%, těch, kteří se k volbám prezidenta, 25. května, skutečně chystají.

Na druhém místě je právě Kličko s 9%, resp. 13%. Porošenko sponzoroval obě revoluce, tu oranžovou v roce 2004 i Euromajdan o deset let později. Německému Bildu slíbil, že prodá své sladké impérium, pokud se stane, jak soudí část světových medií, prozápadním prezidentem. Porošenko podporoval vstup země do NATO, teď po anexi Krymu a ohrožené suverenitě rodné jihovýchodní Ukrajiny chce hledat alternativní řešení.

V alternativních postojích je přeborník. Pracoval pro prezidenta Juščenka, než mu podřízl nohu prezidentského křesla změnou ústavy. Následně byl členem vlády svrženého prezidenta Janukovyče.

Podle kyjevského analytika Briana Mefforda je Porošenko nicméně tipem zajištěného manažera, kterého významná část voličů chce namísto staré gardy byrokratických politiků bez vstupního kapitálu.

Takovou je ostatně i „benzínová princezna“, která nejprve přišla o svůj byznys a teprve pak vstoupila do politiky – expremiérka Julia Tymošenková. Aktuálně třetí na startovním poli předvolební kampaně s 8%, resp. 12% z pohledu rozhodnutého elektorátu. Ani čas strávený za mřížemi nezměnil její praxi sázet na populismus více než na demokracii. Navrhuje proto uzákonit právo každého občana vyšetřovat korupci a pořizovat si důkazy na vlastní pěst a špehovat úředníky.

Návrat Tymošenkové do vysoké politiky sice otevřela revoluce, ale většina revolucionářů ani voličů ji nepřijala zpět. I proto, že nesourodá koalice Majdanu se rozpadla dřív, než se stačila konstitucionalizovat. Podobně je na tom, jen v opačném gardu, do března prezidentská Strana Regionů, tedy rusky mluvící části Ukrajiny.

Kromě „pětiprocentního“ oficiálního kandidáta, Michaila Dobkina se jako nezávislí budou ucházet o nejvyšší post ve státě ještě další tři jeho spolustraníci, z nichž Serhij Tihipko má 7 až 10procentní preference.

Celkový dojem z ukrajinských prezidentských voleb ale zůstává stále bizarně rozostřený. Není totiž jasné, do jakých pravomocí nový prezident vstoupí. Revoluce popřela obě verze ústavy, i prezidentskou i parlamentní. Navíc USA i Rusko se sice shodli, že se neshodnou na anexi, resp. připojení Krymu, ale shodli se docela jasně na potřebě nového administrativního uspořádání Ukrajiny, nové ústavy a nové definice prezidentského úřadu.

Zdaleka nejpodstatnější na celé volební anabázi pak je to, že Moskva neuzná výsledky květnových voleb, protože neuznává sesazení Janukovyče. A protože bez Ruska se Ukrajinská krize řešit nedá, místo voleb by měli západní mediátoři přimět Putinův režim k vyjednávání; a je docela jedno, zda bude přítomen i Darth Vader, Temný Pán ze Sithu.