Daniel Veselý: Venezuela na historickém předělu

Přestože západní sdělovací prostředky dění ve Venezuele s nástupem Hugo Cháveze do prezidentské funkce v roce 1998 do jisté míry démonizovaly, země čelí reálným ekonomickým a politickým nešvarům.

Události, jež po několik měsíců otřásají Venezuelou, přinesly několik neodbytných otázek. Je možné, aby socioekonomický kurz, který zemi směřuje posledních 15 let, fungoval bez zásadních obtíží nadále? Přežije Chávezův projekt socialismu pro 21. století, nebo je tento experiment na konci svých sil a odsouzen k zániku? To zatím nevíme.

Zatímco zesnulý prezident Hugo Chávez požíval velikého respektu mezi chudšími vrstvami venezuelské společnosti díky štědrým sociálním programům, rostoucí a sílící ekonomice, jeho nástupce Nicolás Maduro se potýká se závažnými problémy. Spoustu z nich však současný venezuelský prezident zdědil po svém populárním a charismatickém předchůdci.

Čtěte také

Chávezově vládě, či obecně chávistickému hnutí, se nepodařilo vybudovat dostatečně pevnou organizační strukturu, v níž by se většina aktivního obyvatelstva podílela na správě svých obcí i celé země. Nepříliš příznivým faktorem se zdá být ikonizace samotného Cháveze v duchu sloganu: „Co řekne Chávez, to se stane“.

Venezuelská opozice ve spolupráci se západními zeměmi, především se Spojenými státy, se ústavními a neústavními kroky snažila Chávezův režim dehonestovat, či přímo destabilizovat. Opoziční lídři vládě v Caracasu vytýkají její zásahy do chodu sdělovacích prostředků, jež jsou většinou soustředěny v soukromých rukou, a dnes i zatýkání členů opozice.

Také globální ekonomická krize se negativním způsobem podepsala na zdraví venezuelského hospodářství, což též zavdalo příčinu k protestům. Navíc výnosy z těžby ropy nejsou efektivně využívány a distribuovány. Přesto má vláda Nicoláse Madura i nyní stále velkou podporu u značné části venezuelského elektorátu.

Protest proti venezuelské vládě se konal i v paraguayském Asuncionu|foto: ČTK,ČTK

Je ale nutné zdůraznit, že nespokojenost řady Venezuelanů má reálný základ, a to v nedostatku základního zboží na trhu, jako je třeba toaletní papír a některé potraviny. Také vázne zásobování obyvatelstva potravinami a dalším spotřebním zbožím, třeba moukou nebo plynem na vaření, a inflace je příliš vysoká. Zemi dále sužuje alarmující kriminalita, především venezuelskou metropoli Caracas, korupce apod.

Právo na projevení nespokojenosti s řádem věcí veřejných prostřednictvím nenásilných demonstrací je samozřejmě legitimní. Problém ovšem tkví v povaze protestů, jež mnohdy bývaly a stále jsou násilné s tím, že násilností se dopouštějí jak bezpečnostní složky, tak „rebelanti“ v ulicích.

Čtěte také

Podle agentury Reuters si střety mezi národní gardou a stoupenci opozice od února vyžádaly 42 lidských životů. Tisíce lidí byly zatčeny, z nichž 450 dosud nebylo propuštěno na svobodu, včetně opozičních lídrů Leopolda Lopéze a Daniela Cebalose, kteří byli obviněni z „eskalace násilí“.

Protivládní opozice v ulicích, jejíž členové se rekrutují hlavně z vyšších středních vrstev, co se formy odporu týče, zůstává rozpolcena. Radikální část demonstrantů jakékoliv rozhovory s Madurovým kabinetem odmítá a volá po jeho okamžitém svržení. Umírnění protestující naopak dávají přednost smysluplnému dialogu s vládou, s čímž tato projevila souhlas.

Prezident Maduro zvítězil v demokratických volbách, jejichž férový průběh mezi dalšími potvrdili také pracovníci Centra Jimmyho Cartera. Madurův prezidentský mandát vyprší v roce 2016. Jeho násilné svržení přívrženci opozice by tudíž nebylo legitimní. Vyřešení politického patu ve Venezuele proto nepřinese vzbouřená ulice ani násilné protesty, nýbrž dialog mezi vládou a zástupci opozice, případně další volby.