Daniel Soukup: Feminismus začíná doma

Příkladem pokřiveného vztahu k sexu mu byl striptýz, což ilustroval následujícím přirovnáním: „Představte si, že byste se ocitli v zemi, kde byste naplnili hlediště pouze tím, že byste na jeviště přinesli přikrytý talíř, a pak byste pomalu zvedli víko, aby všichni – těsně před zhasnutím světel – mohli spatřit skopovou kýtu nebo kus šunky. Nedomnívali byste se, že obyvatelům té země se stalo něco podivného s jejich vztahem k jídlu?“

Daniel Soukup: Co dělají absolventi humanitních oborů

V diskusích o uplatnění vysokoškoláků v praxi zaznívá názor, že humanitní obory, u kterých není jednoznačná vazba mezi studiem a budoucí profesí, jsou jaksi méněcenné.

Lewis ovšem kupodivu nerozebírá očividnou skutečnost, že takovýto voyerský postoj k sexu zaujímají o dost častěji muži než ženy. Současné podoby striptýzu jsou sice různorodější než před tři čtvrtě stoletím, kdy Lewisova kniha vyšla, například muži-striptéři se rozšířili až od 70. let; ale také dnes se obvykle odhaluje ženské tělo pro mužské oči. Totéž platí o reklamách. A také mezi konzumenty pornografie, zejména pravidelnými, výrazně převažují muži.

Nad těmito odlišnostmi můžeme bědovat, jásat nebo mávnout rukou, ale těžko se dají popřít. Na celé věci je navíc pozoruhodné, jakou podrážděnost vyvolává. Jen si na sociálních sítích zkuste poukázat třeba na nepoměr mezi počtem obnažených žen a mužů v reklamách – nejspíš to obratem pěkně schytáte. Rozdurděné komentáře o „genderových nesmyslech“ budou jen pršet.

A nádavkem se dočtete leccos nechutného nebo rádoby lichotivého o svém těle a o tom, co by s ním pisatelé chtěli provádět. Tedy samozřejmě: pokud jste žena. (Anebo také pokud jste gay, ale o tom třeba zas jindy.)

Daniel Soukup: Být vidět, být slyšet, být na místě

Benjamin Franklin, slavný americký státník, podnikatel a vynálezce, ve své autobiografii dává mnoho užitečných rad lidem, kteří se chtějí vlastní pílí vypracovat.

Sexualizace je jen jeden ze způsobů umlčování žen ve veřejné diskusi. Ještě jednodušší je vůbec jim nedat slovo. To vidíme dennodenně například na složení nejrůznějších kulatých stolů a debatních panelů věnovaných aktuálním společenským otázkám. Ženám samozřejmě nikdo nezakazuje do nich chodit. Jen se zkrátka skoro vždycky nějak stane, že ze čtyř pozvaných jsou tři až čtyři muži. To je dost zvláštní smůla – vždyť mezi absolventy vysokých škol ženy nad muži převažují, u humanitních oborů dokonce několikanásobně.

Zatímco veřejný prostor utvářejí převážně muži, v soukromé sféře to stále ještě bývá naopak; o domácnost a o členy rodiny se v Česku dodnes většinou starají ženy. To mnozí pokládají za přirozené a argumentují tím, že role ženy ve výchově dětí je prý nezastupitelná. Jako by příjemcem ženské péče kolikrát nebyl dvacetiletý syn, který si nedovede vyprat ponožky, padesátiletý manžel, který si neumí uvařit kávu, anebo umírající osmdesátiletý tchán. Pečovatelské práce, finančně i společensky nedoceňované, přitom se stárnutím populace nabývají na důležitosti. Zůstávají ale do značné míry neviditelné a o pracovních podmínkách těch, kdo je vykonávají, se příliš nemluví.

Vedle žen, které muži neberou vážně, protože je pokládají za příliš hezké nebo příliš ošklivé, a žen-odbornic, jejichž hlasy nejsou slyšet, je tu tedy další skupina: ženy, které se samy od sebe neozývají, protože na to zkrátka nemají čas. Na jeden večer strávený intelektuální diskusí totiž mnohdy připadá nemocná tetička, kterou nikdo nenavštívil, hromada prádla, kterou nikdo nevyžehlil, anebo nákup, který nikdo neobstaral. Jak se výstižně říká: feminismus začíná doma.