Daniel Okáli „seděl“ o dva dny déle než Husák, nakonec napsal básně proti Chartě

Po druhé světové válce komunistická ideologie našla své podhoubí v řadě zemí světa a nejinak tomu bylo v Československu. Vize ideální společnosti, kde jsou si všichni rovni, pro mnohé skončila po únoru 1948.

Čtěte také

Jak revoluce začala požírat své vlastní děti. O proměně politických procesů v 50. letech

Nový systém tvrdě potlačil své odpůrce a navíc je brzy začal hledat i ve vlastních řadách. Ve vykonstruovaném procesu, který se konal v dubnu 1954, se komunisté na Slovensku vypořádali se skupinou údajných buržoazních nacionalistů kolem někdejšího prominenta Gustáva Husáka. Jedním z pěti odsouzených byl i levicový intelektuál a básník Daniel Okáli (1903 až 1987).

Od mládí tíhl politicky k levici. Už během studií práv v Praze stál u zrodu Volného sdružení studentů socialistů ze Slovenska, stejně tak spoluzakládal levicovou skupinu DAV. Po studiích provozoval na Slovensku právnickou kancelář a psal básně; spíše než básníkem se ale cítil být literárním teoretikem.

Niet hnusnejšieho vtáka

V roce 1940 byl coby nebezpečný komunista šest týdnů internován v Ilavě, kde se setkal s Gustávem Husákem a Ladislavem Novomeským. Podporoval slovenské partyzánské hnutí i české uprchlíky z Protektorátu.

Čtěte také

Clementis se stal ministrem zahraničí po zemřelém Masarykovi. I jeho poslal na oprátku systém, který pomáhal budovat

Po válce vstoupil do komunistické strany a po únoru 1948 se stal pověřencem vnitra, což byla na Slovensku funkce, odpovídající ministrovi vnitra. Právě s Okálim je spojena příprava politických procesů s takzvanými třídními nepříteli, provokace Státní bezpečnosti a používání brutálních vyšetřovacích metod.

Okáli měl ale ve funkci řadu sporů s pražským („československým“) ministrem vnitra Václavem Noskem a vše vyvrcholilo 31. ledna 1951, kdy byl Okáli zbaven funkce a 4. února zatčen. Ve vyšetřovací vazbě byl do dubna 1954, kdy byl zařazen do procesu s už zmíněnými „slovenskými buržoazními nacionalisty“.

Husáka odsoudil soud na doživotí, Okáli dostal 18 let. V roce 1960 byl propuštěn a později rehabilitován, do politiky už se nevrátil. Pracoval ve Slovenské akademii věd a jako literární vědec podporoval Husákův normalizační režim. V lednu 1977 dokonce v reakci na zveřejnění Charty 77 publikoval báseň „Niet hnusnejšieho vtáka, čo do vlastného hniezda fáka“, ve které zesměšňoval Pavla Kohouta.