Daniel Kroupa: Osmašedesátý ve světle války na Ukrajině

17. srpen 2022

Osmašedesátý rok si obvykle připomínáme 21. srpna v souvislosti se sovětskou okupací, vůči níž jsme se vojensky nebránili. Letos se nám tato událost vybavila již 24. února, kdy Ruská federace zaútočila na Ukrajinu a zdálo se, že očekávala stejně slabý odpor jako kdysi v Československu.

Jenže Ukrajinci se zachovali jinak: zmobilizovali své síly k obraně a Rusku se tuto zemi nepodařilo dobýt ani po půl roce.

Čtěte také

Člověk se sotva ubrání otázce, zda jsme se tehdy i my neměli bránit. Vždyť tím, že jsme tak neučinili, se v několika generacích jako samozřejmost zakořenilo přesvědčení, že to nejsme my, kdo utváří svobodným jednáním svůj osud, ale jsou to jiní, a jen občas nám dějiny poskytnou možnost se rozhodnout, ke komu bude výhodné se přivinout. To opravdu není smýšlení sebevědomého a suverénního národa, ale etnika s podlomeným mravním charakterem a chabou vůlí k nezávislé existenci.

Není tedy divu, že se dnes mnozí lidé neradi vrací ke skutečným událostem konce 60. let, dnes už zpracovaných historiky a namísto toho se opájejí mýty o tom, co mohlo být a nebylo. Naštěstí už jen na okraji zaslechneme nářky, že jsme po sametové revoluci měli navázat na ideály demokratického socialismu z osmašedesátého, který byl údajně naším největším přínosem ke světovým dějinám a představoval naději pro budoucnost lidstva.

Bránit suverenitu země

Již v roce 1969 v podobném duchu o českém údělu polemizoval Milan Kundera s Václavem Havlem, který střízlivě upozorňoval na to, že reformní komunisté nám ve skutečnosti poskytli část svobod, které byly pro naše vrstevníky na Západě samozřejmostí. Někteří reformisté, jako Petr Pithart v knize Osmašedesátý, se od těchto iluzí dokázali oprostit a postupně přicházeli na to, že nám na cestě ke svobodné a demokratické společnosti mnoho nepomohou.

Čtěte také

S dalšími zakořeněnými mýty se nedávno, ve své výtečné knize nazvané Pražské jaro 1968 a vydané letos nakladatelstvím Academia, pokusil z hlediska politické vědy vyrovnat Miroslav Novák. Hlavní blud, na který se zaměřil, říká, že „hrůzy komunismu pocházejí z toho, že Sovětský svaz je zaostalý, že naproti tomu my Češi jsme vyspělí a že náš vlastní komunismus bude tedy prý zcela jiný, mnohem lepší a velmi blízký „autentickému“ Marxovu pojetí.“ A vyvrací jej bez ideologické předpojatosti pečlivou analýzou. Porovnáváme-li československý případ s uplatňováním komunistických idejí v různých zemích světa, musíme konstatovat, že výsledky byly stejně žalostné všude.

Pokud se týká samotného rozhodnutí o invazi do Československa, Novák připomíná, že Leonid Brežněv dlouho váhal a rozhodl se až na poslední chvíli. A tady se vracíme k naší otázce. Učinil by tak, kdyby Alexandr Dubček a jeho soudruzi ve vedení státu projevili odhodlání bránit svou zemi vojensky?

Filozof Daniel Kroupa

Mohl Sovětský svaz v tehdejší mezinárodně-politické situaci směřující k uvolňování napětí rozpoutat ve Střední Evropě krvavou válku? To už se nikdy nedovíme, protože našim reformním komunistům povinnost bránit suverenitu země, za níž nesli odpovědnost, ani nepřišla na mysl. Namísto toho ještě pomohli okupantům odstranit i těch pár svobod, které předtím sami zavedli a pak přišli na řadu oni. Smutný příběh. Bojující Ukrajinci nám tedy nyní ukazují, že se v takové situaci lze chovat i jinak.

Autor je filozof a pedagog

autor: Daniel Kroupa
Spustit audio