Daniel Kroupa: Kulturní válka ohrožuje naší demokracii
Války vznikají z rozmanitých důvodů, ale téměř vždy je rozhodujícím činitelem síla a slabost. Sotva by vypukly, kdyby agresor nebyl přesvědčen o své přesile a nepovažoval svého protivníka za slabšího. Prezident Vladimír Putin nepochybně zahájil útok na Ukrajinu s přesvědčením, že má proti sobě slabý stát, který ve své obraně zůstane osamocen.
Spoléhal na to, že Západ je vnitřně rozložen, že se zmůže pouze na rozhořčená prohlášení, ale neodhodlá se k žádné pomoci napadené zemi. V tom se přepočítal.
Čtěte také
Nebyl zajisté prvním, kdo udělal podobnou chybu, když podcenil sílu svobody a demokracie. Stejně uvažovali Peršané, když se pustili do války s rozhádanými řeckými městskými státy a utrpěli ostudnou porážku. Ani německým nacistům se nepodařilo pokořit demokratické státy a koneckonců i Sovětský svaz nakonec ve studené válce před demokraciemi kapituloval, když pochopil, že je hospodářsky nedokáže nejen předehnat, ale ani dohnat.
V čem však můžeme panu Putinovi dát do jisté míry za pravdu, je, že západní společnost je v poslední době poněkud rozklížená. Není to ale důsledkem demokratického způsobu vládnutí, ale kulturní války, která probíhá již několik desetiletí. Jejími hlavními aktéry jsou dnes progresivní liberálové a konzervativní tradicionalisté, kteří mají vůči systému demokratického právního státu podobnou averzi jako Putin.
Demokracie předpokládá, že političtí soupeři se navzájem respektují, jsou schopni připustit, že i ten druhý může mít v něčem pravdu, a proto vedou věcný dialog, aby se jí společně dobrali.
Falešné alternativy
Progresivisté si však z postmoderní filozofie vyvodili, že pravda je výlučně relativní a situační, je obsažena pouze kontextech a to, co prezentují političtí aktéři, jsou jenom narativy, které slouží mocenským zájmům.
Čtěte také
Tradicionalisté také nemají potřebu hledat pravdu v dialogu s ostatními, protože jsou přesvědčeni, že ji už dávno znají a mají. Výsledkem je propagandistický konflikt, který štěpí společnost na nesmiřitelné tábory, které se perou o moc.
Progresivistům nestačí úsilí o prostou korektnost, ve které se lidé sami od sebe navzájem neurážejí, ale požadují politickou korektnost, ve které k tomu budou donuceni mocenským nařízením shora. Tradicionalisté na to reagují tím, že ostentativně užívají urážlivé výrazy, proto, že se údajně užívaly vždycky.
Na požadavek jedněch, abychom v souladu s požadavky multikulturalismu přijali všechny uprchlíky bez rozdílu, odpovídají druzí, že nesmíme přijmout žádného. Podobně zabedněné polemiky probíhají o feminismu, o právech sexuálních menšin, a dokonce i o tom, jak se máme postavit ke klimatické změně.
Na takové falešné alternativy naletěli naši předkové, když se domnívali, že se musí rozhodnout mezi komunismem a fašismem. Když nám dnes někdo staví před oči alternativu „není-li pravdy, všechno je dovoleno“ versus „pravda je jen jedna a tu mám já“, měli bychom jej poslat … no, víte kam. Když se nám to podaří, budeme opět silní, a to tak, že si na nás žádný Putin netroufne.
Autor je filozof a pedagog
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
