Dagmar Pecková: Tady už si říká operní pěvec či pěvkyně kdekdo. Hrubě s tím nesouhlasím, tak si tak já říkat nebudu

„Protože se mi opravdu jednou stalo, že když jsem jela do Izraele zpívat s Izraelskou filharmonií, šaty jsem si zapomněla a vyšlo mě to tam na docela hodně peněz. Já si nerada kupuju levné věci. Takže od té doby vím, že jsou tato hesla podstatná,“ usmívá se.

Čtěte také

Opery nemají být jen muzeem, mají promýšlet současnost, tvrdí hudební vědkyně Havelková

Knihu napsala Michala Zindelová, se kterou se pěvkyně zná už roky. Nápad vznikl při několika návštěvách u jejich společné přítelkyně a módní návrhářky Ivany Follové. Ta totiž Peckové šije šaty na vystoupení.

„Začaly jsme tak nějak mluvit o všem a Michaelu napadlo, že by to byla dobrá knížka. Spojit cesty, účinkování, kostýmy, zážitky z cest, mé pěvecké vyprávění, kde jsem kdy a za jakých podmínek zpívala. Vlastně zachytit celý vývoj kariéry s těmi šaty i botami,“ popisuje.

V Čechách stačí, že máte dlouhé šedivé vlnité vlasy, abyste mohl zpívat role, na které by vás Národní divadlo neobsadilo.
Dagmar Pecková

„Měly jsme spolu několik sezení, kde jsem hlavně vyprávěla. Ale přišla pandemie a já byla osm měsíců v Německu, kde mám rodinu a částečně žiji. Rozhovory jsme tak dělaly přes Messenger, nebo přes video. Pak jsme si vzájemně posílaly různé návrhy, jak by to mohlo být,“ dodává.

Nutný řez

V úvodu knihy Pecková uvádí, že ji dedikuje (věnuje) Antonii Denygrové, která jí otevřela umělecký svět.

„Ona mě hrozně ovlivnila, ale už v roce 2018 zemřela. Byla to úžasná dáma, úžasná pěvkyně, která neměla úplně jednoduchý život a jednoduchou kariéru. Protože byla trošku prostořeká, hlavně co se týče minulého režimu. A komunisté jí to samozřejmě dávali dostatečně ,sežrat‘,“ vzpomíná.

Čtěte také

Štefan Margita: Opera mi byla nejprve k smíchu. Když jsem začal studovat zpěv, neuměl jsem ani noty

„Asi byla i trochu nešťastná, protože její hlas a celá její osobnost, mohla umění a českému národu dát daleko víc,“ uvažuje Pecková.

O sobě říká, že se už narodila do jiné doby. A i když v Národním divadle v roce 1985 nebyla přijata, dostala příležitost ve východním Německu.

„Nejdřív jsem byla v pěveckém studiu Státní opery v Drážďanech a za dva roky plnohodnotnou sólistkou. A za tři roky od doby, co mi Zdeněk Košler (dirigent a tehdejší šéf opery Národního divadla moravskoslezského) řekl, ať se vrátím k šibřinkám – tím myslel umělecké přednesy v karlínském divadle – už jsem stála na jevišti Státní opery v Berlíně a zpívala světovou premiéru moderní opery,“ vzpomíná.

Tady už si říká operní pěvec a pěvkyně úplně každý. A když si tak může říkat každý, tak já si tak říkat nebudu.
Dagmar Pecková

Dodává, že Státní opera v Berlíně i drážďanská opera se – na rozdíl od českých operních domů – po revoluci zbavily všech stálých členů.

„Na jednu stranu je to strašné, jak se tam  zachovali třeba vůči některým mým starším kolegům, ale na druhou stranu to byl nutný řez. Ten byl v našem Národním divadle, které nazývám skanzenem, také potřeba,“ myslí si pěvkyně.

Stačí dlouhé šedivé vlasy

Označení diva a hlavně pěvkyně Dagmar Pecková nechce používat. Má je prý spojené s určitou arogancí.

Čtěte také

Češství se vytrácí, naše společnost je spotřební a sobecká, soudí operní pěvkyně Urbanová

„Vždy jsem úplně rostla ze svých kolegů, když říkali takové to: Já jsem zpívala tam a tam a já jsem. A někdy mi přijde, že tady v Čechách stačí, že máte dlouhé šedivé vlnité vlasy, abyste mohl zpívat role, na které by vás třeba Národní divadlo neobsadilo. Prostě tady už si říká operní pěvec a pěvkyně úplně každý. S tím ale hrubě nesouhlasím. A když si tak může říkat každý, tak já si tak říkat nebudu.“ 

S tím, že zpěváci klasické hudby měli a mají otevřenější dveře do zahraničí než zpěváci pop music, souhlasí.

„Ale zase nejsou to masy, které by proudily ven. Ze starší generace bych mohla jmenovat úžasnou Gabrielu Beňačkovou, pak jsem tady já, Štefan Margita, Eva Urbanová. Co se týče pop music, měli jsme Karla Gotta, který v západním Německu udělal velkou kariéru. Samozřejmě, že zpívat uměl, ale přičítám to i tomu, že byla 60. léta, kdy jsme měli  ještě svět otevřený. Kdyby nepřišel rok 1968, byla by stejně populární třeba i Marta Kubišová,“ uzavírá Dagmar Pecková.

Jaký jazyk, ve kterém zpívala originální roli, byl pro ni nejtěžší? Jakému mužskému hlasu dává přednost? A jakému muži dává přednost v soukromí? Celý rozhovor se můžete poslechnout ze záznamu. Ptal se David Šťáhlavský.