Cynismus našich politiků

Nejrůznější ústavní právníci již několikrát popsali posloupnost danou Ústavou - prezident pověřil vládu, aby vyjednala Lisabonskou smlouvu. Premiér smlouvu podepsal. Potom ji ústavní většinou schválily obě komory parlamentu. Mezitím Ústavní soud rozhodl o tom, že nejdůležitější pasáže Lisabonské smlouvy neodporují naší Ústavě a stejně jako nás neohrožuje Evropská listina základních práv. Prezident měl tedy smlouvu okamžitě podepsat.

V současné chvíli musí samozřejmě vyčkat na rozhodnutí Ústavního soudu, ale pokud jeho verdikt bude takový, jako při minulém projednávání stížnosti na Lisabonskou smlouvu, bude muset splnit svoji ústavní povinnost. Pokud to kvůli svému svědomí udělat nemůže nebo nechce - což by znamenalo, že prosazuje jiné názory než demokraticky zvolená většina - měl by abdikovat. Prezident je v našem ústavním pořádku volen parlamentem a není to tedy absolutistický monarcha, který se chová dle svých rozmarů.

Můžeme se pochopitelně utěšovat tím, že Václav Klaus je už prostě takový, že se to nakonec dalo čekat a že si chce jen užít svých jedinečných 15 minut evropské slávy. Problémem ovšem je to, že v době, kdy Lisabonskou smlouvu ratifikovaly všechny evropské země kromě nás, už opravdu přestává legrace. Ostatní členské země Evropské unie by jistě měly pochopení pro naše obavy, možná by měly i pochopení o obavy týkající se Benešových dekretů.

Muselo by ale být jasné, co nám konkrétně vadí a naše námitky by musely být vzneseny tam, kde vzneseny být měly. Takhle to vypadá, že nám vadí Evropská unie jako taková. Na to se dá namítnout jen to, že jsme potom do ní neměli vstupovat.

Naše pověst po zpackaném předsednictví rozhodně není nejlepší. I když s ratifikací vše nakonec dobře dopadne, budeme mít nálepku nespolehlivých členů evropského společenství a věčných kverulantů, kteří ani nevědí, co vlastně chtějí.

Bohužel se ukazuje, že si se situací, kdy se vrcholný představitel státu postaví většinové vůli vzešlé z demokratického hlasování, nejsme schopni sami poradit. Jediný předseda Zelených se odhodlal k jasnému stanovisku, když hovořil o odvolání Václava Klause. Sklidil za to od řady politiků posměch za to, že nezná ústavu, jakoby tím, kdo skutečně pohrdá ústavou, nebyl sám Václav Klaus. Jiří Paroubek sice neustále tepe senátory, kteří podali stížnost k Ústavnímu soudu, ale Václava Klause se zastal. To samozřejmě vzbuzuje řadu podezření o dohodách mezi Klausem a Paroubkem o povolebním postupu.

Opět se ukazuje, že úzce stranické zájmy vítězí nad starostí o budoucnost státu. A Mirek Topolánek, který si tak zakládá na svém chlapáctví a který prohlásil, že s Lisabonskou smlouvou spojí svůj politický osud, nedělá vůbec nic. Komunisté samozřejmě využívají situace, kdy se do popředí opět dostalo jejich velice oblíbené, ale již polomrtvé téma.

Vrchol cynismu ovšem předvedl lidovecký předseda Cyril Svoboda, když vyval občany, aby šli 17. listopadu demonstrovat proti Václavu Klausovi. Copak občané současného prezidenta zvolili? Copak Cyril Svoboda zapomněl, jak horoval pro volbu Klause prezidentem a jak ji zcela kupecky zdůvodňoval výměnou za církevní restituce?

Je pochopitelné, že si nechce připomínat svůj chybný kalkul, měl by ale přijmout odpovědnost za to, že jeho strana byla jednou z těch, které Václava Klause na Hrad usadily. Ale i ostatní politici, kteří za Václava Klause v prezidentské volbě tak srdnatě bojovali, by měli stejně tak statečně bojovat za obhajobu ústavních pořádků, které jsou základem demokratické dělby moci.

Pokud jejich opatrnost pramení z pragmatických obav z údajné popularity prezidenta Klause, lze je jen připomenout, že populární je především sám úřad prezidenta, a to bez ohledu na to, kdo na něm sedí. Senátor Oberfalzer zdůvodňuje opakovanou stížnost na Lisabonskou smlouvu obavou, že s její platností nám budou ostatní evropské země nakazovat, co máme a nemáme dělat. Je sice s podivem, že tak závažnou a nebezpečnou léčku, která se v Lisabonské smlouvě skrývá, neodhalil již dříve žádný státník jiné evropské země. Dokonce to neobjevili ani politici z ještě menších zemí, než je naše republika, které by pochopitelně byly ohroženy ještě více.

Vzhledem k chování českého prezidenta se ale nelze ubránit domněnce, že tou skutečnou svobodou, kterou nám Brusel údajně bere, míní Václav Klaus jeho vlastní svobodu chovat se tak, jak to právě v současné době předvádí.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .