Čtení je pro mě jako fyzická práce. Po dvou stránkách si musím odpočinout, přiznává dyslektik

1. listopad 2017
02778633.jpeg

Dyslexie, tedy specifické poruchy učení, trápí asi pět procent dětí. Těžkosti se psaním, čtením nebo počítáním, je provázejí celou školní docházkou a nezmizí ani v dospělosti. Boj s poruchami učení tak tito lidé svádějí celý život.

Simoně Egri pomohlo s pochopením její dyslexie studium psychologie. Dnes pomáhá dětem se stejnou diagnózou. „Člověk to musí přijmout a pracovat s tím,“ radí ostatním.

S dyslexií se potýká i Jindřich Matěk – ve škole ho považovali za hlupáka a má potíže se čtením i pravopisem. „Číst knížku je pro mě jako fyzická práce – přečtu dvě tři stránky a musím si odpočinout,“ říká.

Tuto poruchu učení má i pětašedesátiletý Stanislav. I když je z učitelské rodiny, když byl malý, nikoho nenapadlo, že by mohl mít dyslexii. „Ve škole to byla tragikomedie a pak tragédie. Nikdo z pedagogů to nebral v potaz,“ vzpomíná.

Sebevědomý a vstřícní lidé

Zakladatelka Dne dyslexie a umělkyně Alena Kupčíková, která sama dyslexií trpí, si myslí, že nejtěžší je mít jako dyslektik sebevědomí a obklopit se lidmi, kteří je mají rádi. „Mezi mladými se používá výraz ‚dys-debil‘, takže když někdo neustále poukazuje na to, že něco děláte špatně, tak vám to na sebevědomí nepřidá.“

Kupčíkovou upozornila na tento typ problémů učitelka českého jazyka už v páté třídě základní školy. Stále se ale setkává s názorem, že se dyslektici jen vymlouvají, nebo málo snaží. Problém vidí třeba v nastavení našeho školského systému, který je zaměřený na výkon.

Spustit audio
  • Aktuální dění
  • Rozhovor